To bylo tak. Asi měsíc zpátky se bavíme s Filipem, kdy
a kde si zazávodíme. Padne slovo na KTRC (Kilpi trail running cup). Filip
bleskově argumentuje, že bude po operaci ramene a že určitě nepoběží, já to
zavrhuju s tím, že mám po noční a dopoledne strávím raději v posteli.
Nedalo mě to a 3 dny před závodem otvírám stránky závodu. Koukám, kudy vede
trasa a že se stále dá přihlásit. Když zjišťuju, že každej kdo proběhne cílem
dostane finisherskou medaili, je rozhodnuto. Je mě jasný, že krátká trasa je pro
děti a přihlašuju delší variantu, která slibuje 49 kilometrů nejhezčími
partiemi Krkonoš.
Cestou do Špindlu si pouštím energický písničky a čerpám
sílu z decibelů. Vystupuju nabuzenej a jdu se v klidu odprezentovat.
Není nad čím přemýšlet, taktika je jasná. Začít zvolna a na 35 kilometru bejt
ještě čerstvej, pak to rozbalit a dohnat co se dá. Plány jak se před závodem
rozcvičím, aby šel první kopec hladce berou za své. Místo toho se procházím
kolem startu a říkám si, jak se těm vyzáblejm chlapíkům poběží. Start se blíží,
procpu se dopředu, a čekám na výstřel. Na hodinkách padne 8:10, startér střílí
a my běžíme.
Za mohutné divácké podpory vybíháme první část modré
sjezdovky a dál lesem až na pláně. Není čas na kochání a tak běžíme po červené
sjezdovce zase k místu startu, abychom se mohli škrábat spodní částí černé
zase nahoru. Napojujeme se na pěšinu mírně do kopce a jsme u Stohu. Pro mě
nejhorší část závodu. Seběhnout nejprudší sjezdovku v republice fakt není
nic pro mě. Přemýšlím, že kdybych byl organizátor a věděl, že nepoběžím, přišlo
by mě to taky jako dobrý nápad. Borce vedle mě zamrzí, že si nepřipravil
zorbingovou kouli, pak udělá pár skoků a je pryč. Nejhorší máme za sebou a
následuje několik hodin krásných běhavých cestiček s úžasnými výhledy. Běžím
si svoje tempo, kochám se a spřádám plány, jak vyplnit taktiku. Závod už je za půlkou,
taktika se vyplňuje a pár borců posbírám. Mám pocit, že to nebylo tím, že zrychluju,
ale tím že ostatní zpomalují. Nakonec mě je jedno proč to vlastně je, hlavně že
to jde. Na Labský doplním vodu, a píšu si další skalp. Seběh na Dvoračky není
úplně podle představ, ale Filipovo fandění mě nakopne a v Kotli si píšu
další čárku. Na Mísečkách opět doplňuju vodu a připravuju se na poslední
kilometry převážně z kopce. Chodidla už nejsou v nejlepší formě,
přesto ještě cestou do Špindlu ukazuju dvěma borcům jak sbíhaj kluci z Krkonoš.
Přebíhám silnici a lezu do posledního kopce. Spodek Hromovky na závěr vycucne
zbytky sil a závěrečný seběh do cíle musí být pro každého jedině utrpení. Průběh
cílem už je za odměnu, jako vždy…
Nejhorší ze všeho je, že při průběhu cílovou bránou za zvuku
hudby, fandění diváků a komentátora člověk zapomene na to, jak si během závodu
minimálně 100x opakoval, že už nikdy nic takovýho nepoběží. Že mě po závodě
bolej nohy tak, že skoro nemůžu chodit a pata je jeden velký puchýř, to si
nepřipouštím a už hledám na netu, co se běží dál…
Závod mě bavil,
počasí snad ani lepší bejt nemohlo, trasa výborná a celkovej dojem ze závodu je víc než
dobrej. Co na tom, že mě elita pořádně naložila, já si to užil. Celkově 13. místo, první žena daleko, to mě stačí.
Více info o závodu zde: http://www.trailrunningcup.cz/sezona-2016/krkonose-maraton/
Trasa zde
Napsal: KaReL
 |
| V akci |
Žádné komentáře:
Okomentovat