Podle naší aktivity na blogu a FB mnozí podléhali panice,
jestli nejsme nezvěstní, jestli ještě sportujeme, nebo dokonce jestli se Sport
nás baví nerozpadl. Ty nejhorší scénáře hovořily dokonce o tom, že nás zlákaly
holky a na závody nemáme ani pomyšlení. Všechny spekulace byly naprosto liché.
Prostě jsme se jen potřebovali uklidit před mediální masáží a v klidu se
připravit na sezónu.
Příprava proběhla a čas výmluv už nejde dál odsouvat, proto
jsme se vydali zkusit štěstí do Letohradu. Kromě drsňáckého názvu láká Orlický
tvrďák taky zajímavou trasou, dobrou organizací a perfektní atmosférou. Nás ale
na závod táhlo trauma z minulé účasti, kdy jsme podlehli dvěma mixovým týmům, a
to velice pošramotilo naše závodnické superego.
Od začátku bylo jasné, že je vše ve starých kolejích. To
znamená zpoždění už před startem, neúčast na rozpravě, zapomínání, bloudění
atd.
Odjezd z domu byl trochu později, než bylo
v plánu. Usoudil jsem, že jít na třešně je taky zábava a že pozdější
odjezd ničemu neuškodí. Že to zpoždění bude o dvě hodiny, to už jsem nedomyslel.
No nic, navigace pořád ukazovala příznivý dojezd, to ale mrška nepočítala
s hodinou zpoždění na řadě semaforů v páteční dopravní špičce.
Dobrá tedy, o rozpravu jsme přišli, odprezentovali se a pět
minut před odjezdem autobusu jsme se ukázali na kontrole povinného vybavení. Matějův
smích, že jsem si zapomněl v autě čelovku záhy vystřídal můj smích, že si
zapomněl v autě mobil. Pořád se ještě pohybujeme v rámci našich
standardních přešlapů. V buse plánujeme postupy, lepíme mapu a na deficit
v podobě neúčasti na rozpravě raději nemyslíme.
Napětí se zvyšuje, do startu zbývá pět minut a my
zjišťujeme, že jsme ztratili obálku s první polovinou závodu, která byla
ale přísně tajná a mohla se otevřít až po splnění úvodního rozřazovacího
orienťáku. Nic není neřešitelné, a tak startujeme s penalizací 500 bodů za
vlastní blbost a s mapou v PDF, kterou nám organizátoři poslali na
email. Není nad to mít místo mapy velikosti A3 svítící displej telefonu.
22:00 – START!!! Běháme po kontrolách a myslíme si, jak nám
to jde. Opak je však pravdou a v následné části závodu se jen divíme, kdo
všechno je před námi. Uklidňujeme se jenom tím, že přepálili začátek a že
určitě zpomalí, nebo půjdou spát. Při řešení logické úlohy se naše skepse jenom
prohlubuje, z hlavy se kouří, ale zbytek těla sedí v mokré trávě a
mrzne. Na mě padá už několikátá krize a Matěj nadšeně maluje různá řešení a
vybírá to nejpravděpodobnější. Moji pomoc naštěstí nepotřebuje, tak stačí, když
předstírám, že se snažím. Pak už jen běžíme, běžíme a běžíme. Když se zadaří,
tak sebereme nějakou kontrolu. To je ale většinou doprovázeno nějakou komplikací.
Nejvíce bizarní je, když hledáme strom na skále a v nejbližším okolí po
skále ani památky. Nebo důkladné rozhlédnutí po okolí a konstatování, že tohle
je přesně to údolí, kam jsme nechtěli. Holt, i takové věci se dějí.
Pobíhání Orlickými horami si zpestřujeme měřeným výběhem do
sjezdovky, lezením, fingovanou dopravní nehodou a závěrečným orienťákem.
V kontextu celého závodu je jen těžko uvěřitelné, že orienťák zvládáme bez ztráty květinky, a ještě k tomu s bonusovými body.
V cíli dáváme kofolu, marně se zkoušíme probojovat do
sprch a vystát frontu na guláš. Protože ale spěcháme domů, není nám ani jedno
souzeno a za 20 minut od doběhu už sedíme v autě.
Kompletní výsledky stále nejsou, ale i z těch
předběžných je jasné, že s chlapama jsme si poradili, ale mixy nám opět
ukázaly, kdo je tady pánem. Nezbývá nic jiného, než zatlačit slzičku, zvednout hlavu
a ještě trochu potrénovat.
Výsledky: V mužích 1.
Celkově 2.
Více info: www.orlickytvrdak.cz
Napsal: KaReL
P.S. Že jsme neponaučitelní už všichni vědí. Pomalu ale začínáme nabírat dojmu, že to už dávno nemá s neponaučitelností nic společného. To je prostě marnost nad marnost. Naději ale neztrácíme a stále věříme na zázraky. :-)
