Black friday

V sobotu brzy ráno, ještě za tmy jsme se sešli u Filipa před barákem a přemýšleli co budeme dělat. Po chvilce přemýšlení nás napadlo vyrzit do Prahy, využít předvánočního šílenství a hlavně mega slev v rámci black friday. Když jsme přijeli do Prahy, pršelo, všude byla mlha, spousta lidí a aut. Zastavili jsme, chvíli na sebe zírali, chvíli koukali ven, pak zase chvíli na sebe a pak zase ven. Nějak se nám to nezdálo, takhle jsme si to nepředstavovali. Bylo nám z toho smutno....

Po nekonečných minutách nevěřícného zírání to přišlo, musíme zmizet. Ale kam? Rozhlédli jsme se po autě a rýsoval s plán B). Asi to byla náhoda, ale příjemná náhoda. V autě jsme totiž měli sportovní oblečení, kola, boty na běhání, sedáky, helmy a koneckonců vše, co bylo potřeba pro účast na Pražském parkovém survivalu. No a protože to bylo jen kousek za Prahou, neváhali jsme a vyrazili do Haloun.

Bylo znát, že je něco divně. Přijeli jsme totiž včas. To bylo ale asi poslední, co se ten den zadařilo (teda alespoň mě). Pak už jsme najeli do starých kolejí. Po vyfasování mapy nám bylo vše jasné, plánovali jsme jak o život, několikrát přečmárávali postupy a řešili, co bude nejlepší a kde koho fiknem. Čas utíkal a do startu zbývalo 20 minut. Ty jsme bohatě naplnili spekulováním, přípravou věcí a převlékáním. Při oznámení dvou minut do startu jsem odbíhal připravit věci do depa, Filipa jsem škodolibě nechal u auta a v duchu si liboval, jak stihnu start a on ne. Během chvilky jsem si uvědomil, že ještě musím zaběhnout pro pití a karty se obrátily. Při výkřiku "START" stál Filip v první řadě a já dobíhal s flaškou v ruce na start. Neva, pár sekund se v závodě ztratí.

Běžecká část byla fajn. Postupy rychlý, jasný, srozumitelný a příjemný. Prvních pět kiláčků závodu uteklo jako nic a přišlo depo. Rychlé přezutí na kolo, doplnění sedáku a s chutí na trať. Bohužel se ukázalo jedno blbé pravidlo. Všechny postupy, který byly špatným terénem, špatným profilem a celkově prostě na nic, jsem krásně odjel. Ty postupy, který byly naplánované po rovince a dobré cestě jsem bloudil jak to jen šlo. Nějak mě to nerozhodilo, jen jsem se každou další ztracenou minutou musel víc a víc smát, jakej jsem mimoň. Když jsem nesl kolo na zádech a postupoval na kamenou vyhlídku zespodu, to už mě ten smích přešel.

Když jsem přijel na etapu vodních disciplín (paddleboard a kajak), odjížděla už většina závodníků směrem do cíle. Pádlování bylo super, nekoupal jsem se, kontroly jsem našel, tak jsme mohl v klídku vyrazit na feratu a slanění. Ferata po mokré skále a v botech na kolo měla své kouzlo, slanění byla už je taková třešnička. (Mimochodem jsem ho uzavíral, po mě už smotávali lana.) 

Při cestě do cíle jsem ještě projistotu jednou zabloudil a pak už nic nebránilo projetí cílem a vyslechnutí Filipových skvělých poznámek. (Už si stihnul umýt kolo, najíst se, převléct se a osprchovat se.) 

Výsledky: Filuna si odvezl titul Akademického mistra České republiky v survivalu jednotlivců. Já jsem si odvezl spoustu zážitků ze super dne. 

Více info o závodě: https://adventurerace.cz/PPS/

Sepsal: KaReL

HrOb

    Název článku může ve čtenářích evokovat zděšení, smutek, lítost a podobné termíny. Jsou ale tací, kterým se při přečtení tohoto slova rozzáří úsměv, naskočí husí kůže a okamžitě si představí běžecké tričko a propocené boty. Tato reakce se objeví (za předpokladu, že jedinec netrpí psychickou poruchou) pouze, pokud je nadpis chápán jako akronym, nikoliv jako obyčejné slovo.

    K jádru věci. O víkendu se konalo v Krkonoších mistrovství republiky v HoRském Orientačním Běhu. Tato akce spočívá ve dvou závodních dnech rozdělených do dvou etap s časovým limitem šesti a půl hodin na každý den.

    V sobotu byla k dispozici východní část Krkonoš (Myšleno od Herlíkovic, kde se nacházelo zázemí závodu.) a v neděli západní. Trať byla parádní a pečlivá konzultace organizátorů se samotným Krakonošem byla rozhodně znát. Proběhali jsme spoustu míst, okolo kterých jsme nesčetněkrát šli, běželi, nebo jeli na kole, ale nikdy nás nenapadlo jim věnovat pozornost.

    Závod jsme si užili. Už se tolik neztrácíme, ale ukázalo se, že naší hlavní disciplínou je pozávodní bavení soupeřů našimi unikátními postupy. Musím ale uznat, že přesvědčování ostatních a tváření se, že tenhle postup byl nejlepší a že jsme ho tak opravdu chtěli je stále těžší a těžší. Ono totiž argumentovat proti výsledkům, kde je jasně dané, že nás na jednu kontrolu nadrtí i o 15 minut je docela obtížné. 

 Výsledky, mapy a fotky zde: https://hrob-2018.cz/uvod.php
 Závodili: Karel + Matěj
 Sepsal: Karel

Laponsko 2017

Téměř s roční pauzou píši cestopisnou reportáž z našeho putování po Laponsku. To bylo tak, že se Matějovi zase zachtělo cestovat a „studovat“ a tak vyrazil na Erasmus. A to byl podnět pro nás, členy Sport nás baví, ho jet co nejdříve navštívit a zkontrolovat, zda se tam moc nefláká.

A kam jsme se vydali? To by to nebyl Matěj, aby si nevybral zase nějakou severskou zemi, konkrétně Švédsko. My jsme si však řekli, že pojedeme ještě dál, až za polární kruh, do finského Laponska.

Přiletěli jsme do Lelui, univerzitního města a Matěj nás nabral na letišti. Vše proběhlo dle časového plánu bez zpoždění. Popravdě, věřili jsme více švédským aeroliniím než Matějovi. Ten nás však příjemně překvapil a my se v pozdních večerních hodinách vydáváme do Laponského Národního parku Urho Kekkonen kansallispuisto za sněhem a polární září. Tu jsme ten večer viděli poprvé a naposledy. Každopádně pohled ze zadní sedačky auta, je furt lepší než nic.

Jistě jsou tu tací, kteří neviděli naše video, proto bych ráda představila členy výpravy (čti expedice). Hlavní rybář výpravy a vtípkař, to byl Karel. Jeho věrný pomocník, nosič vody, byla Bařka. Eliška, ta tu byla přes ohně a potvrdila by, že i s bundou lehce ohořelou se dá přežít za polárním kruhem. Matěj dohlížel na mapu a tvrdil, že vede celou výpravu. Tahle kombinace sama o sobě mluví za vše.  No a na závěr já. Holka do nepohody, řekla bych!

Každý z nás měl sněžnice a batoh narvaný především jídlem. Kilogramy se u jednotlivých členů lišily. Jen tak pro zajímavost:  Ela 11 kg, Matěj 32 kg, přičemž po návratu Matěj -16 kg (ještě jednou upřesňuji, že šlo o 16 kg na jídle).

Přejití Národního parku jsme měli rozplánované do týdenního okruhu. Celodenní náplní bylo jít, brodit se, jít a konečně dojít do srubu, ve kterém jsme uvařili a přespali. To byla moje nejoblíbenější část dne, tedy až potom, co se rozdělal oheň a pustil se Karlův MP3 přehrávač. Podle mě na něm byly jen tyhle 3 písničky: Chuarez, Kořala a Kočka s errorem. Po cestě jsme si samozřejmě užili krásy přírody, pekli buřty, potkávali stáda sobů a báli se Wolverinů. Losa jsme viděli jen v muzeu. Naštěstí.

Během našeho okruhu jsme navštívili x srubů (nechyběl ani ten s pravou finskou saunou), našli NESPOČET kilometrů a snědli spousty jídla. Za všechny musím říct, že i když jsme si každý den stěžovali (dobře, hlavně za holčičí část výpravy) na zimu, těžký batoh, bolavé nohy, na ty dva, co tenhle výlet vymysleli…po příjezdu domů, jsem měla chuť se hned vrátit a zas si malinko postěžovat.

KONEC

Napsala: Mašina

Více fotek není přiloženo úmyslně, protože všichni pozorní čtenáři je viděli už loni. (I přesto sledujte
aktualizace, je možné, že fotky přibudou.)

Zmiňované video je ke shlédnutí zde.