Laponsko 2017

Téměř s roční pauzou píši cestopisnou reportáž z našeho putování po Laponsku. To bylo tak, že se Matějovi zase zachtělo cestovat a „studovat“ a tak vyrazil na Erasmus. A to byl podnět pro nás, členy Sport nás baví, ho jet co nejdříve navštívit a zkontrolovat, zda se tam moc nefláká.

A kam jsme se vydali? To by to nebyl Matěj, aby si nevybral zase nějakou severskou zemi, konkrétně Švédsko. My jsme si však řekli, že pojedeme ještě dál, až za polární kruh, do finského Laponska.

Přiletěli jsme do Lelui, univerzitního města a Matěj nás nabral na letišti. Vše proběhlo dle časového plánu bez zpoždění. Popravdě, věřili jsme více švédským aeroliniím než Matějovi. Ten nás však příjemně překvapil a my se v pozdních večerních hodinách vydáváme do Laponského Národního parku Urho Kekkonen kansallispuisto za sněhem a polární září. Tu jsme ten večer viděli poprvé a naposledy. Každopádně pohled ze zadní sedačky auta, je furt lepší než nic.

Jistě jsou tu tací, kteří neviděli naše video, proto bych ráda představila členy výpravy (čti expedice). Hlavní rybář výpravy a vtípkař, to byl Karel. Jeho věrný pomocník, nosič vody, byla Bařka. Eliška, ta tu byla přes ohně a potvrdila by, že i s bundou lehce ohořelou se dá přežít za polárním kruhem. Matěj dohlížel na mapu a tvrdil, že vede celou výpravu. Tahle kombinace sama o sobě mluví za vše.  No a na závěr já. Holka do nepohody, řekla bych!

Každý z nás měl sněžnice a batoh narvaný především jídlem. Kilogramy se u jednotlivých členů lišily. Jen tak pro zajímavost:  Ela 11 kg, Matěj 32 kg, přičemž po návratu Matěj -16 kg (ještě jednou upřesňuji, že šlo o 16 kg na jídle).

Přejití Národního parku jsme měli rozplánované do týdenního okruhu. Celodenní náplní bylo jít, brodit se, jít a konečně dojít do srubu, ve kterém jsme uvařili a přespali. To byla moje nejoblíbenější část dne, tedy až potom, co se rozdělal oheň a pustil se Karlův MP3 přehrávač. Podle mě na něm byly jen tyhle 3 písničky: Chuarez, Kořala a Kočka s errorem. Po cestě jsme si samozřejmě užili krásy přírody, pekli buřty, potkávali stáda sobů a báli se Wolverinů. Losa jsme viděli jen v muzeu. Naštěstí.

Během našeho okruhu jsme navštívili x srubů (nechyběl ani ten s pravou finskou saunou), našli NESPOČET kilometrů a snědli spousty jídla. Za všechny musím říct, že i když jsme si každý den stěžovali (dobře, hlavně za holčičí část výpravy) na zimu, těžký batoh, bolavé nohy, na ty dva, co tenhle výlet vymysleli…po příjezdu domů, jsem měla chuť se hned vrátit a zas si malinko postěžovat.

KONEC

Napsala: Mašina

Více fotek není přiloženo úmyslně, protože všichni pozorní čtenáři je viděli už loni. (I přesto sledujte
aktualizace, je možné, že fotky přibudou.)

Zmiňované video je ke shlédnutí zde.