Sport nás baví, bavte se s námi.: března 2016

úterý 22. března 2016

KRKONOŠSKÝ SURVIVAL

Autor: Filip Herbs

Krkonošský survival - závod, který nechce být největší, nejdokonalejší, nej... - ale pouze výjimečný. Tak zní oficiální motto této akce, která se koná přes kopec od nás. Pro letošní rok jí byl také udělen titul MČR v zimním víceboji. Vidina mistrovských titulů, survivalu na běžkách a tradičního koupaní v krásně osvěžující řece nás hnala na start již podruhé (Karla potřetí).

K samotnému závodu asi tolik jedná se o 20h scorelauf trojic, s vloženými disciplínami. Který se z velké části běží a z menší části jede na běžkách (které nám naštěstí pořadatel na daný úsek dovezl a po jeho skončení zase odvezl). Startovní místo bylo pro letošek nedaleko Jablonce n N. a cíl jako vždy chata Kara ve Vítkovicích.

Toliko tedy oficialit a nyní si můžete vychutnat 20h závodní atmosféru z mého pohledu :-D

Rozprava kapitánů

V rámci zapracování před závodem jsem si ještě střihnul kvalifikaci sprintu na MČR v běhu na lyžích, takže jsem se cítil unaven a rozsekán již cestou na prezentaci, po vyzvednutí čísel a map se dáváme do jejich zkoumání, mě bolí hlava z vedra, nedostatku spánku a vzduchu na přeplněné Kaře tak raději nechávám mapy klukům s vidinou toho, že oni sice postup vymyslí, ale držet ho budeme tak do 3tí kontroly a jdu chystat lyže, hole a povinnou výbavu na závod. Po chvilce přichází Karel a nese mapy, Matěj zůstal na rozpravě kapitanů. Ve 20:30 nastupujeme do připravených autobusů a jedem na start. Cestou busem se snažíme něco naspat a z ostatních dostat co se říkalo na rozpravě, kudy kdo běží a z Aleše řízky.

Ono cvaknout kleštičkama náramek není vůbec jednoduché

Tak Karle kudy?

Start začíná lehce po 22:00 čtyřkontrolovým prologem, který má za úkol rozdělit startovní pole. Prolog si vzal mapově na starosti Karel a povedlo se mu to sakra dobře, žádné větší chyby. Po prologu mastíme dál na rozhlednu Slovanka, kde potkáváme (poprvé a ne naposled) pozdější vítěze mixu team Fenix multisport. Ze Slovanky to ženem na Bramberk a pak směrem na Smržovku a na Tanvaldský Špičák. Při seběhu ze Špičáku chytám první krizi, která se mě drží dalších několik (asi 4,5) hodin. Takže moje zážitky jsou vesměs stejné, snažím se to rvát co to jde abych udržel krok a odpočíval kde to jen bylo možné. Nakonec pomohl Ibáč a voda Jizery, ale o tom později. Z Tanvaldu nás mapa vede na vyhlídku Terezínku. Na Terezínce zjištujeme, že máme náskok oproti původnímu časovému plánu a tak bereme nějaké kontroly navíc. Okolo 6té ranní Karla začíná pobolívat koleno, tak lehce zpomalíme, to mi pomáhá zahnat mou krizi :-D. A pomalu ale jistě blížíme k první disciplíně a tou je Bejkárna pana ředitele ( brod přes řeku a pak běh do stermého kopce za pomocí fixních lan). Před Bejkárnou jsme se trochu rozběhli abychom zahřáli tělo a postupně jsme naskákali do živlu. Voda místy po prsa a ani teplota nebyla vhodná letní dovolené. Ale alespoň se mi konečně jde dobře, ledová voda působila blahodárně na moje nohy (a jak by né, dr. Priessnitz na tom postavil kariéru a v Jeseníku lázně) Jen co vylezeme z vody cvakáme se na lana probíháme úsek do kopce, skrz potok a po skalách. Po skončení Bejkárny nás dobíhají borci z teamu Blackhill (pozdější vítězové) tak se jich chytnem a vyrubeme s nimi na Harrachovský Čerťák.

Razíme na běhny

Z Čerťáku mastíme po sjezdovce do Harrachova. Dole v Harrachově provádí Karel spíše neúspěšnou autooperaci kolene a běžíme na další disciplínu tou je časovka na běžkách. Myslel jsem si, že běžky budou úleva, bohužel. Zpočátku jsem cítil úlevu, ale cestou na Voseckou už tak moc ne a do kopce na Dvoračky jsem chtěl ty čerchmantský prkýnka zahodit. Alespoň že z kopce to bylo zadarmo. Po skončení běžek, se stala nejhorší tragedie dne, Karla sice furt bolelo koleno a Matěje kyčel, ale to nebylo nic proti tomu, že jsem si omylem roztrhl pytlik se sladkým mixem, jehož obsah tak skončil na zemi. Museli jsme tuto tragedii přejít a běžet na další disciplínu a to časovku na Nístějku. Ta byla jednoduchá, prostě doběhnout na Nístějku a skočit do studny, to vše v časovém limitu, který nakonec velmi těsně stíháme. Po Nístějnce už to šineme šnečím tempem k finiši. Na předposlední kontrole potkáváme opět team Fenix a po konzultaci s nimi to se zbytkem posledních sil a s minimem času rveme co to jde na poslední discpilínu tou je běh v lanové družstvu pro 3 části vysílačky, její nasledné složení a odeslání zprávy pořadatelům. I tu nakonec stíháme v časovém limitu, a finišujeme na Karu. kde už se můžeme jen plácnout na zem, dát si polívku a večeři.

Nakonec i k našemu překvapení nám náš bodový součet stačil na celkové 3tí místo. Kdy se před námi umístili dva reprezentační teamy. Takže veliká spokojenost.

Více fotek, videí a podrobné výsledky najdete na: http://www.krkonosskysurvival.cz/news/
nebo na facebooku: Sport nás baví, bavte se s námi a Krkonosšký survival
A také na velikonoční pondělí po 18h na kanálu Sport 5 krátká reportáž.

neděle 20. března 2016

Pěšky nebo běžky aneb Kraktrek 2016

Autor: Matěj Kubina

Nechtělo se nám ani věřit, že tu, víceméně doma, probíhá již několik let tento závod a my o něm nevíme. Svým rozměrem malý, složením disciplín však unikátní závod s názvem Krakonošův Trek se startem ve Vrchlabí. Závod má každoročně letní a zimní variantu. Hned jak jsme se o něm dozvěděli, přihlásili jsme se na jeho zimní variantu. Takže kromě běžeckých bot poneseme taky běžky.

Závod se skládá ze dvou etap rozložených do dvou dnů. Přenocování se odehrává společně v cíli první etapy na určité chatě a veškeré vybavení jako spacák, náhradní oblečení, jídlo na dva dny (krom večeře a snídaně) a taky třeba povinné přezůvky si nesou závodníci v batůžku. Kontroly jsou pro oba dva dny stejné. Rozdíl je však v jejich bodovém ohodnocení, které může být klidně i nula, díky čemuž se s největší pravděpodobností sobotní etapa bude lišit od nedělní. V sobotní etapě byl navíc limit 6 a půl hodiny, kdežto v nedělní pouze 5.

Mapu jsme si vyzvedli den předem a dokonce i se zakreslenými kontrolami. Nevěděli jsme pouze jejich bodové ohodnocení. Po chvíli zkoumání jsme zhodnotili, že to bude pěkné a že se budeme pohybovat kolem Benecka, Špindlerova Mlýnu a Strážného a že na lyžích to místy určitě půjde i přes letošní skromnou nadílku. Víc jsme toho nevymysleli.

Všechny dvojice (téměř)

v cíli první etapy

Ze 13 přihlášených dvojic na start nastoupilo 11. Málem jich bylo ale jen 10. Klasicky díky naší nedochvilnosti. Na fotce ze startu tedy chybíme, dlouho jsme jim ale náskok nenechali. Začalo se hned zostra, kolem kapličky nahoru k první kontrole. Po chvíli jsme nechali ostatní nadšence s velkými batohy za zády a namířili jsme k Möhwaldově boudě. Odtud už na běžkách až na Mísečky a Medvědín, dolů po sjezdovce, přeběh přes Špindl a opět po sjezdovce. Tentokrát však naopak vzhůru až na Pláně. Z Plání už jenom sjezd směrem ke Strážnému posbírat pár kontrol kolem Hnědých skal a za 4 a půl hodiny jsme byli se všemi kontrolami na chatě ve Strážném. Mapu jsme za celou dobu téměř nevytáhli a skoro celé jsme to nakonec objeli na běžkách.

Pořadatelé z nás byli nešťastní, že jim kazíme průměr z minulých ročníků a že kvůli nám budou muset stavět těžší tratě. Další závodníci se objevili až za hodinku. Večer byli na programu stolní a logické hry, ve kterých však zazářili jiní borci než my. Konečné těsné čtvrté místo zamrzelo při předávání tekutých odměn.

The Kukíz

Celým večerem nás provázela senzační kapela The Kukíz v předem neurčeném složení. Z loňských příspěvků jsme se těšili na přehlídku kamaší a jiného spodního prádla, ale nakonec jsme jedinými účastníky přehlídky byli my dva. Ostatním borcům zkrátka pár deka navíc nevadí.

nedělní start

Nedělní oficiální start se opět obešel bez naší účasti, ale zato máme hodně fotek a nikdo se nám na nich už neplete. Navíc jsme vyrazili na druhou stranu než všichni ostatní, což nám bylo divné, když jedna kontrola byla hned kousek od chaty. Přibyly kontroly směrem ke Klínovým boudám a naopak ubyly všechny na druhé straně přes údolí. S výjimkou jedné - té na Medvědíně, která zároveň dostala největší bodové ohodnocení. S touhou posbírat opět vše jsme vyrazili do boje. Nikdo jiný si na Medvědínskou kontrolu netroufl a proto všichni zůstali na této straně a zase se přes Strážné vrátili do Vrchlabí. Nám však nezbylo než se přes údolí vydat a vyšplhat opět k Medvědínu. Když jsme však na Medvědíně měli kolem hodiny do limitu, konečně nám došlo že to bude Hop nebo trop. Stihneme-li limit budeme mít bezkonkurenčně velký bodový náskok, přijdeme-li však o několik minut později, můžeme díky penalizaci skončit bezkonkurenčně poslední. A to se nám nechtělo.

5 minut po startu...

Nejrychlejší se jevilo dojet na Benecko na běžkách a pak už jen seběhnout dolů do Vrchlabí. Existovala také varianta, že po nočním sněžení bude dostatek sněhu na to, abychom sjeli až do Vrchlabí. Existovala ale pouze v Karlově hlavě a zelené louky mi daly za pravdu.

Když jsme na Benecku měli něco kolem 35 minut do limitu, začalo jít do tuhého. Tady už nebyl čas na žádné kochání a věděli jsme, že nás to ranní zpoždění bude hodně mrzet. Ze všech sil jsme uháněli po svých k Vrchlabí. Na křížovkách to bylo už jen 15 minut, u Kapličky 7 a na obchvatu 3. V tu chvíli už jsme to viděli černě. U kostela zbývalo méně než minuta. Nakonec jsme dorazili vteřinu do limitu naprosto vyčerpaní, ale s pocitem velkého vítězství nad sebou samými a velkou radostí. Nesebrali jsme pouze jednu jednobodovou kontrolu, která nám nakonec chyběla k dosažení stobodového skóre. I tak jsme ale zvítězili s velkým náskokem.

Posledních pár vteřin

I díky napínavému průběhu nedělního závodu a celkově komorní, ale zato přátelské atmosféře jsme si závod hodně užili. Pořadatelům chceme proto poděkovat a popřát ještě mnoho úspěšných ročníků s dostatečnou účastí i v dalších letech.

zleva: Bratři v biku, HSK Benecko, Krakonošova pizza

čtvrtek 17. března 2016

K70. Úspěch nevídaný!

Autor: Karel Janata

Po nepříznivé zimě, špatném tréninku, spoustě povinností, nechuti a personální krizi jsme letos nepostavili tým na Krkonošskou 70. Co se v první chvíli zdálo jako tragédie se posléze ukázalo jako dobrej tah. Nakonec jsme do bojů o vavříny vyrazili v individuálních kategoriích. Matěj a Plechy si věřili a vydali se rovnou na 50 km trať. Já jsem zvolil potupnější variantu i s vědomím, že se vystavím posměšným poznámkám a zvolil jsem stejně jako Eliška „holčičí“ trať, tedy 25 km volným způsobem.

Den předem proběhla večerní návštěva Špindlu, nikoliv však kvůli doladění formy na Dolské, ale kvůli prezentaci, abychom ráno nemuseli být na místě 2 hodiny před startem, ale pouze našich standardních 30 minut. Vycházíme z dlouhodobých zkušeností, že předstartovní přípravu stihneme stejně pozdě ať už na ni máme půl dne, nebo pár minut.

Počasí přálo, podmínky byly výtečné, lyže připravené, nezbývalo než s chutí vyrazit. Matěj proletěl trať takovou rychlostí, že kdyby to šlo, všechny by předjel o kolo. Plechy bojoval jak se sebou, tak s legendami lyžařského sportu světového formátu. Já jsem si závod užíval do té doby, než se chlapi vedle mě začali dohadovat, jestli jedou v kategorii do 50, nebo 60 let. V tu chvíli jsem se zastyděl, začal zpytovat tréninkové svědomí a z výletního tempa přeřadil na závodní. Eliška to měla tak na háku, že si zvládla ještě odskočit na občerstvovačku mimo naši trasu a po pár sušenkách v klidu pokračovala dál.

Souhrn umístění závodníků týmu „sport nás baví, bavte se s námi“.

Matěj – 1. místo 50 km

Plechy – 3. místo 50 km

Karel – 2. místo 25 km

Eliška – 1. místo 25 km

Nezbývá jiná možnost, než se pochválit. Čtyři medaile ze čtyř možných je solidní výkon. Troufám si dokonce tvrdit, že jsme byli jediný tým se 100% medailovou úspěšností.

Odkaz na reportáž zde: http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani//10172093682-lyzovani/216471291253004-krkonosska-70-lawi/?kvalita=nizka

Kdo chce přeskočit nudné pasáže a rád by shlédl pouze ty zajímavé, doporučuji pustit až od 8:50.

Eliška na bedně

úterý 15. března 2016

(Ne)povedený (ne)přechod

Autor: Karel Janata

Tak jsme se dočkali. Matěj udělal poslední zkoušku, já si vzal v práci dovolenou a už sedíme ve vlaku směr Poprad. V plánu byl přechod Nízkých Tater "cestou hrdinov SNP" ze západu (Donovaly) na východ (Telgárt). Nějak špatně jsme to ale spočítali a jeden den nám prostě chybí. Náhradní plán je tedy částečný přechod z východu (Telgárt) na Chopok, což je asi ve třech čtvrtinách.

Plně využíváme komfortu lůžkového kupé a všechny spolucestující těšíme strkáním zavazadel do míst možných i nemožných, dáváme dortík z palubního menu a jdeme vesele spát.

Po příjezdu do Popradu si nás vytipuje místní borec, který cestuje z Prahy. Nejdřív probereme naplánovanou cestu, vyslechneme si tipy a vychytávky a čelíme nechápavým pohledům zaměřeným na naše vysokohorské vybavení. Vysvětlit mu, že naši himalájskou výbavu máme především kvůli klidu rodičů, kteří uvěřili panickým zprávám o sněhové situaci na Slovensku, které probíhali v intenzivní míře od rána na všech rádiích v ČR se ani nepokoušíme. Nabídnutý odvoz do Telgrátu s díky odmítáme a čekáme na bus a první otevřený obchod v kterém sháníme náhradu za mapu, která nevysvětlitelným nedopatřením zůstala připravená v Praze na stole.

Nenecháme se rozházet a v 11:00 vystupujeme v Telgrátu na „náměstí“. Trošku se divíme kam zmizely ty metry sněhu a první kroky absolvujeme bez lyží. V lese nasazujeme lyže a zdoláváme první vertikální kilometr. Na Králove hoľe se místo panoramat soustředíme na každý krok v bílé tmě. S velkou dávkou štěstí a samozřejmě profesionálním mapováním dorážíme na vrchol. Do bývalého hotelu o velikosti menšího paneláku a stometrového vysílače div nenarazíme. Viditelnost nepřesahuje deset metrů a vítr spolehlivě rozfouká každou snahu o komunikaci. Volíme bivak v předsíni určené pro nouzové přespání s domněním, že zítra bude azuro.

Azuro nebylo, a naše pokusy o pokračování končí po sto metrech v bílé tmě. Volíme sestup po včerejších stopách s tím, že dole je hezky a něco vymyslíme.

Dole je hezky, ale není tam sníh. Absolvujeme krátký přejezd busem a opět stoupáme do hor s cílem napojit se na původně plánovanou trasu. Až na to že většina cesty by byla příjemnější na kole než v přezkáčích a s lyžemi na zádech.

Druhou noc trávíme v útulně Andrejcová a nemůžeme se nabažit luxusu. Kamna, teplo, jídlo, karty, knížka, sudoku, lavinovej kurz a latrína – prostě nic nechybělo. Nebýt myší, které si v noci pochutnali na mé svačině, nebylo by co vytknout.

Další den se plní deštivá předpověď a celý den trávíme v mokru. Znační cest klasicky tragické a naše jediné vodítko jsou stopy trekaře, který jde stejnou trasu o den dříve a s GPS. Když však ve sněhu čteme vzkaz „cesta je příšerná, otáčím to a jdu do údolí“, trochu znejistíme. Jsme tvrďáci a úspěšně pokračujeme dál až k útulni Ramža.

Kamna v útulně Ramža neplní úplně svůj účel a víc než teplo vydávají kouř přímo do chaty. Oblečení v batohu co mělo být suché, suché není. Zjišťujeme, že nejlepší topení je vlastí tělo a oblečení pomalu schne.

Ráno vyrážíme konečně za slunného počasí vstříc poslednímu dni. V rekordním čase prolítneme trasu původně naplánovanou na dva dny, v půlce stihneme halušky, vystoupáme na Ďumbier – nejvyšší horu Nízkých Tater a plánujeme zakončení na Chopoku.

Úryvky z diskuzí o noclehu:

My: Ahoj, chtěli bychom tu přespat.

Oni: Čaute chalani, tak to je super. Máte rezervaci?

My: Ne, to nemáme.

Oni: ...tak to je průser.

Následuje debata o (ne)možnosti spaní na chodbě, poučování, že není normální spoléhat na nocleh, když nemáme rezervaci atd…

No nic, jedeme do Jasné. Aspoň to budeme mít ráno blíž na bus. Jdeme na jisto do doporučeného hotelu.

Rozhovor znovu:

My: Ahoj, sháníme nocleh.

Oni: Čaute chalani, to vám přeju hodně štěstí. My máme úplně plno…

Po krátké debatě se přece jenom podaří jeden pokoj vyškemrat, když nějací borci odřeknou rezervaci.

Jsme si vědomi toho, že hotel je skoro sprosté slovo, ale ještě máme soudnost. Přece jenom po pěti dnech v horách by od nás bylo přinejmenším nekamarádské cestovat ve vlaku plném lidí...

Shrnutí:

Kde měl být sníh nebyl.

Kde mělo sněžit, pršelo.

Kde mělo být turistické značení, nebylo.

Kde mělo být slunce, byla mlha.

Přesto jsme odjížděli spokojení. Celý den na lyžích, večerní pohoda s teplým čajem, jídlem, knížkou, spánek 10+ hodin denně, západ slunce na Chopoku, luxusní menu ve vlaku a tak bych mohl pokračovat. Prostě bylo to super, a počasím se nenecháme rozhodit. Už teď je jasné, že další výlet k sousedům na sebe nenechá dlouho čekat. Pokud se ostatní členové budou brát členství v elitním klubu „Sport nás baví, bavte se s námi“ vážně a nebudou si vymýšlet ohrané výmluvy (padesátiny v rodině, maturitní ples, učení, zkoušky…) bude možná i větší sranda.

pátek 11. března 2016

Kdo není v televizi jako by nebyl

Autor: Matěj Kubina

Reprezentujem! A jak. A na domácí půdě. A rovnou do televize.
Kdo nezaregistroval, může se podívat na záznam.

Jilemnická 50 na ČT
(mezi 00:05:00 a 00:06:00 je to nejzajímavější ;))

Pro upřesnění:

Letošní ročník Jilemnické 50 měl být výjimečný tím, že by se poprvé jelo na "náhradní" trati na Roudnici. Výjimečný byl ovšem ještě víc, neboť se nakonec konal na "supernáhradní" trati na Mísečkách a to ještě ve zkrácené podobě. To znamená, že z tratí 25 a 50km zbylo necelých 16 a 32km. V sobotu skate, v neděli klasika. Přihlásil jsem se na oba dny. V sobotu "pětadvácu", v neděli "pade".

Fanda po dojetí zbytku kola zjistil, proč že mu to nejede...

Sobotní závod na 2x8km se mi podařilo vyhrát, ale to co vypadalo, jako vydařený plán bylo ve skutečnosti dílem mé vlastní taktické chyby. Start jsem přepálil abych se dolů z obávaného kopce ze střelnice nemusel tlačit s ostatními. Taky z toho kopce Fanda Kožnar zlámal obě lyže, což byla velká škoda a zmařený závod. Přepálil jsem to však dost a ujel zbytku a v prvním kopci po právu "vytuhl". Zbytek závodu už jsem jen čekal, kdy mě dojedou. Překvapivě však nedojeli a tak jsem si mohl užívat neobvyklé zvýšené mediální pozornosti.

Neděle se nesla v duchu naprostého promazání a tak mi nezbylo než jet soupaž stejně jako ti, kteří ani nemazali. Vydržel jsem 2 kola a pak jsem chodil stromečkem i po rovině. Výsledné 6. místo bylo ale taky celkem fajn.

Každopádně patří dík pořadatelům za, v rámci možností, skvěle připravené tratě. Trochu mě mrzí letošní nižší účast způsobená možná také termínovou kolizí s několika dalšími závody. Větší účast by si tenhle závod rozhodně zasloužil, zvlášť když zázemí závodu šlo tolik nahoru.

P,S,: Když mlha povolila, bylo se na co koukat...

Lehká polemika na závěr.
Čepice nebo čelenka ke každému z přihlášených závodů jako dárek, výběr z šesti druhů jídel po závodě, dvojí práce s připravováním náhradních tratí, to vše za čtvrtinové startovné při desetinové účasti oproti Jizerské 50, kde už vám ke startovnému nedají ani tu sušenku! Opravdu je Jizerka o tolik lepší?

Čínské dobrodružství

Autor: Matěj Kubina

Když jsem v prosinci dostal nabídku zúčastnit se Čínské Ski Tour, na chvíli jsem zaváhal. Obětovat Silvestr ve skvělé společnosti, vynechat týden školy, odsunout zkoušky na později, vynechat zaručeně skvělé závody ČP v Jablonci? Nakonec jsem ale nabídku přijal. Naštěstí!

V tu chvíli jsem ještě ani trochu netušil, jaká úžasná zkušenost to bude. A tak jsem
29. prosince 2015 stál, společně s Jiřanem, Pšendou a Máčkou, na letišti Václava Havla v Praze a poprvé si uvědomil, že je to má první cesta za hranice Evropy.

Celou výpravu organizovala jakási švédská organizace a to zřejmě na čínský účet. Víc jsem nepochopil. Naše skupina čítala na padesát závodníků z celého světa. Švédsko, Norsko, Finsko, USA, Kanada, Itálie, Venezuela a Česká Republika.

Každopádně to byla jízda. Vše bylo připraveno a o nic jsme se nemuseli starat. Letenky, autobusy, hotely, servis....

Závody

Celá Ski Tour se skládala z pěti závodů. Třikrát sprint, jeden krátký distanční závod (5,6km) skate a hlavní závod na 50km klasicky. Závod se zcela originálním jménem Vasaloppet China. Číňané okopírují opravdu vše. I když v tomto případě to vypadá, že jim to Švédové přímo podstrčili.

Z české skupiny závodníků jsem byl sice nejhorší, ale závody jsem si mimořádně užíval. Sprinty pro mě znamenaly většinou jen kvalifikaci a když mě kousek před cílem "Vasáku" předběhla čínská závodnice, věděl jsem že mi trocha toho tréninku přeci jen schází. Ale i přesto nemůžu než zopakovat, že jsem si ten závod užil.

Přestože teploty na závodištích občas padaly pod -20°C, žádné kupy přírodního sněhu se zde nevyskytovali. Spíše naopak. Přírodní sníh téměř nebyl, ale to v Číně není žádný problém. Všechny tratě prostě vysněžili uměle. Poprvé jsem jel na 25km dlouhém uměle vysněženém okruhu. Jenže to není vše, co nám Číňané z umělého sněhu připravili.

Dech beroucí obří sněžné město vydlabané z ještě větších kup umělého sněhu s budovami v životní velikosti a desítkami soch bylo jen malou ukázkou, čeho jsou v Číně schopní.

Celý kolotoč závodů proběhl během nějakých 10 dnů a o zábavu bylo řádně postaráno. Nutnou výbavou šatníku byl také oblek na bankety. Nutnou výbavou ke stolu potom bryndák, neboť ne každý se nají hůlkami hned napoprvé.
Po dvou týdnech cviku si však zvyknete tak, že už vám příbor přijde jako nudné náčiní.

Čínská kuchyně také nemusí sedět každému. Knedlíky a svíčkovou zde nenajdete, zato rýži na tisíc způsobů ke snídani, obědu a k večeři ano.
A pak plno pikantních jídel a jídel co ani nevím, co bylo a různé chutě a nechutě. A když vám potom ke stolu naservírují rýži s kuřetem, málem zajásáte, ale to jen do té doby, než na vás z té rýže vykoukne slepičí hlava. Taky ta mísa zůstala téměř netknutá.

Až vás ale v Číně pozvou na Hot pot, rozhodně neodmítejte. Úžasný kulinářský zážitek, kdy před vámi na stole stojí na plotýnce hrnec s vařící se vodou, ve které si připravujete dle své libosti různé pokrmy.

A věděli jste...
... že velbloudům nevadí ani zima a že se na nich dá dokonce závodit? My jsme se o tom přesvědčili na místních tradičních velbloudích závodech ve Vnitřním Mongolsku. A že nejsou vůbec pomalí nám dokázali jejich hrdí majitelé v závodě, který bychom mohli nazvat týmovým sprintem.

A takových zážitků jsme měli ještě spousty. To když v Číně na každou činnost máte pětkrát více lidí než v Evropě, jen aby měli co dělat. Když bydlíte v pětihvězdičkových hotelích a koupete se ve venkovních vyhřívaných bazénech a když vám u každých dveří stojí otvírač dveří. Když pak jedete po dálnici a všechna odpočívadla jsou úplně stejná napříč Čínou a když na ulici reklama křičí z každého koutu tak, že neslyšíte vlastního slova... Ale to by bylo klidně na samostatný blog.

Já už jen zmíním, že česká stopa byla poměrně výrazná v celé tour zásluhou Máčky, který téměř v každém závodě zamířil na pódium a v celkovém pořadí vybojoval 2. místo.

2. místo v celkovém pořádí Daniel Máka

Pro mě to byl jeden z nejsilnějších zážitků v životě a uvědomil jsem si, jak se tu máme dobře a jak naopak některé problémy, které řešíme, jsou tak malicherné a jak rozdílný náš svět je.
Budete-li mít možnost podívat se do Číny, neváhejte! Stojí to za to!