Sport nás baví, bavte se s námi.: prosince 2017

sobota 30. prosince 2017

Kufrování

Dělit den na dopoledne a odpoledne je celkem nuda. My jsme ale daly hlavy dohromady a vymysleli lepší dělení. Základ samozřejmě tvoří tzv. "den sportovní". To znamená že prostě maximum času věnujete nějakému pohybu. Jakému je víceméně jedno, hlavně když je venku.

Pro dnešek jsme zvolili dělení na část sněhovou a nesněhovou. To znamenalo obout přeskáče a široký prkýnka a prozkoumávat lesy v okolí Rezku a Dvoraček. Zkoumali jsme poctivě, nicméně tlačil nás čas. Proto jsme si museli po obědě odpustit dezert a sjet nejkratší cestou k autu.

U auta jsme se přeorientovali na nesněhovou část a přeskáče vyměnili za běžecké boty. Za půl hodiny jsme stáli v Jilemnici na náměstí a počítali minuty do startu tradičního povánočního Kufrování s Krakonošem. Je to svižnej orienťák po uličkách Jilemnice. Je to náš nejoblíbenější orienťák, protože Jilemnici dobře známe, tak ani moc nebloudíme.

Na výběr bylo ze 4 kategorií:

a) týnejdžři - jo, to bejvávalo... Na to už jen vzpomínáme.

b) veteráni - to nám ještě trochu chybí.

c) bejbyonbórd (rodič + ratolest) - toho se dost děsíme.

d) open - všichni, co si z předchozích nevybrali.

Bez rozmýšlení volíme open a stavíme se na start. Ono by se řeklo, další obyčejnej závod, pár lampionů, nikdo to nebere vážně, atd... Ale opak je pravdou! Jednalo se totiž o přebor "Sport nás baví, bavte se s námi." (Velká část týmu to opět ignorovala, ale na to už jsme si zvykli.) Tady jde o čest, o to, komu se budeme celej příští rok posmívat že je marnej, že se ztratí i ve městě, že má v hlavě prázdno, že nerozezná levou od pravý... Prostě o to, kdo si vytáhne černýho petra. Nebudu to protahovat, vytáhl jsem si ho já. Matěj se s námi nemazal, naložil nám přes minutu a sledoval jak se s tím popereme. Filip to šel na jistotu a k mému zesměšnění mu stačila pouhá jedna vteřina. Jo, byla to přesně ta, který budu celej rok litovat.

Výsledky:

Matěj - 18:20 min.

Filip - 19:28 min.

Karel -19:29 min.

Napsal: KaReL

čtvrtek 14. prosince 2017

Pražská stovka

Bylo nebylo, za devatero běžeckými botami a devatero běžeckými elasťáky… Tam byl tak trochu jinej svět. Svět pár nadšenců, který už dvacátým čtvrtým rokem servírují nevšední zážitky v podobě Pražské stovky.

A jaké je menu?

Je to zvláštní, nevaří michelinskej kuchař, meníčko nestojí jako týdenní jídlo pro celou rodinu a přesto je to pecka. I tak to má jednu chybku. Přejíte se toho že už vám to leze krkem, ušima, nosem a někomu i zpátky pusou, ale pořád si chcete přidat, pořád chcete víc. Jak to? Asi tajná přísada šéfkuchaře, nebo mentální porucha strávníků. Ať je to jak je to, už podruhé jsme se stali odhodlanými strávníky, kteří se postavili na startovní čáru s cílem vylízat talíř do čista!

No a po zdlouhavém intru konečně k věci. Je pátek 24:00, my stojíme ve Světlý nad Sázavou, posloucháme úvodní řeč šéfkuchaře a čekáme až to vypukne. Panuje zvláštní napětí, v hlavě to šrotuje, kolem stojí spousta známých AR závodníků (asi i běžců, ty ale neznám), já se rozhlížím a nevím. Nevím čeho je ve mně víc, jestli výčitků a strachu, nebo napětí a odhodlání.

Padne výstřel a my běžíme. Někdy je to lesem, někdy po louce, někdy je to cestou, někdy mimo ni a tak dále.

Rád bych pokračoval popisem trati, co jsem kdy jedl, kdy jsem šel na záchod, jaká byla trať a kdy jsem měl největší chuť se na to vybodnout. Kdo mě ale zná, ví, že na tyhle věci já nejsem. Já jsem šel na tenhle závod ze tří důvodů:

a) Uspokojit sportovcovo EGO – to se povedlo. Prostě jsem potřeboval zažít ten pocit, kdy doběhnu do cíle, sednu si, poplácám se po ramenou a řeknu si jakej jsem borec, že jsem konečně uběhl poctivou stomílovku.

b) Vyčistit si hlavu – prostě vypnout. Běžet a přemýšlet jen nad tím co chci, nebo kdy se najím, vyspím, nebo schovám do tepla.

c) Zažít nevídané – taky splněno. Možná se to zdá jako nemožný. Živě vidím, jak kroutíte očima a říkáte si, jestli jsem se nezbláznil. Co na tom je zajímavýho? Prostě pořád běží, většinu ve tmě, to musí být děsná nuda. Opak je pravdou, zážitků je spousta a dost hlubokejch.

Jak je vidět, trati příliš pozornosti nevěnuju. Před startem si zjistím odkud se běží (Světlá nad Sázavou), kudy se běží (posázaví) a kam se běží (do Prahy). Jak to bude dlouhý (170 km) a jak často budou občerstvovačky (15 – 25 km). Odhadnu čas (na nedělní snídani v cíli) a hotovo. Víc nepotřebuju.

Tady totiž platí: "Kdo nezažil, nepochopí."

Nerad bych, aby tohle moudro vyznělo naprázdno, naopak. Rád bych aby ve vás vzbudilo zvědavost a nasadilo vám brouka do hlavy. Jen pro upřesnění, na takových závodech bývají i kratší doprovodné trasy, na kterých se dá zažít taky spousta zábavy.