Odvážný Bláznivý Podzimní Hlavolam

OBPH

Osobně Bych Přál Houbařům vyzkoušet Odvážný Bláznivý Podzimní Hlavolam jménem Orientační Běh Pražských Horolezců

Tradičně netradiční skorovrchol sezóny na který, se každoročně velmi těšíme, si letos dal zastávku v Rynolticích. Pozval tak všechny běhuchtivé horolezce a horochtivé běžce do skal a hájů Lužických hor. Nutno dodat, že značně navlhlých a studených v tuto roční dobu.

Loňský neobyčejný úspěch, kdy jsme se s Filipem nebezpečně přiblížili bedně, zamíchal kartami. Filip se asi tak vyděsil, že bychom letos mohli vyhrát (což nikdo nechce, neboť vítězové v mužské kategorii pořádají další ročník), že mi raději dal kopačky a konvertoval do kategorie mixů.

Naštěstí mě v tom naopak nenechal KaReL, a tak jsem si mohl hluboce oddechnout. Měl jsem s kým běžet, kde spát (paprika) a zároveň jsem se s naší lezeckou a běžeckou formou taky nemusel bát, že vyhrajeme.

Páteční večerní "hladká" orientační etapa proběhla bez větších zaváhání. KaReL byl tak zaskočen mým zlepšením v mapování, že dost velkou část čtyřhodinového limitu prostál nad svou mapou a nevěřícně kroutil hlavou. (Ne, že by nás to zdržovalo). Na hraně limitu jsme celkem spokojení dobíhali do cíle s hřejivým pocitem, že nám chybí jen 5 kontrol. Ten pocit nám vydržel jen do prvního setkání s konkurenty, kteří hlásili plný počet a 40 minut k dobru... Se sklopenou hlavou jsme odcházeli, když nám podobné skóre hlásil už třetí tým.

Náladu nám spravilo důkladné prozkoumání Karlova minibaru v Paprice a božský spánek v tomhle bydlíku. Ten nám Filip ze studené sokolovny se společnou sprchou musel rozhodně závidět.

Nakonec se ukázalo, že jsme v cíli jen potkali ty tři nejlepší týmy večera a prozatímní 7. místo nebylo vůbec špatné.

To druhý den byl větší fičák. Začalo to klasicky, to když Filip běžel kolem našeho bydlíku a hlásil, že už nás před deseti minutami volali na start. No aspoň, že už KaReL vylezl z postele... 

Osmihodinový denní limit se tak začal krátit dřív, než jsme stihli vyběhnout. V uplakané denní etapě nás, kromě lezeckých kontrol, čekali i další specialitky. Tak třeba, když jsme potkali soupeře v lese, jak táhnou na zádech bílé pytle jak permoníci, smáli jsme se jim, co jakože tam blbnou... Za okamžik jsme ty pytle plné kamení táhli po vyznačené trase taky. A do smíchu už nám nebylo. 

S lezeckými kontrolami se letos roztrhl pytel. Pořadatelé se opravdu vyřádili a připravili necelých 100 kontrol. Předpokládám, že na kompletní oběhnutí všech kontrol by byly potřeba cca 2 dny. My jsme stihli zhruba čtvrtinu mapy. 

O co byli stromy mokřejší a kluzčí, o to výše kontroly vysely. S každým metrem jsem mezi drkotajícími zuby spílal Karlovi, že mě nechá lézt po těch kluzkých oslizlých větvích, zatímco on spílal mě, že mi to tak trvá a že musí dole mrznout. Z Karla byl naopak specialista na skály a navazování nových přátelských vztahů s  ostatními lezci. Hlavně pak s těmi, kteří seděli nahoře a mohli mu hodit lano a vytáhnout ho nahoru. 

Když nám ale zrovna nedrnčely zuby zimou, dost jsme si to užívali. Spousta šplhání, slaňování, prusíkování, stavění či přemostění. A nejvíc nás nakonec mrzí, že jsme neviděli ten zbytek kontrol, nestihli občerstvovačku a nevykoupali se v rybníce. No dobře, to koupání mě tolik nemrzí :)

Jen malou ochutnávku z toho, jak to vypadalo, můžete vidět v přiložených obrázcích. Není jich moc, měli jsme naspěch! 

A jak že jsme nakonec dopadli? Kdo ví...
Výsledky třeba někdy budou zde.

Důležitější je, že za rok snad vyrazíme zase!

Jak nám ARko házelo Klacky pod nohy.

    Vstupujeme do kempu na břehu Slapské přehrady, plni očekávání, plni nadšení a hlavně taky obav. Člověk se těší, hraje si na tvrďáka, ale v koutku duše je stejně slyšet malej hlásek plnej pochybností. Ten hlásek vám připomíná, že jste v posledním týdnu nespali jak jste chtěli, že jste nejedli jak jste chtěli, že jste netrénovali jak jste chtěli, že jste nechodili pádlovat jak jste chtěli a takhle bysme mohli pokračovat dál. 

    Když už ten prokletej hlásek vyjmenuje všechno, co jste dosud neudělali, nebo udělali blbě, tak pokračuje k tomu, co teprve blbě může být. Takže… Někde se ztratíte, zlomíte pádlo, dostanete krizi, usnete, přetrhnete řetěz, budete mít puchýře, bude vám zima, budete mít hlad a střevní potíže, nepošlete vybavení kam je potřeba… No má toho v záloze spoustu. Když jste dobrý ignoranti, stíháte u toho ještě balit věci, třídit je na jednotlivé etapy, přidávat k nim jídlo, plánovat postupy, olepit mapy, večeřet, osprchovat se, vyčistit si zuby a pak usnout.

    My jsme tohle všechno zvládli a ve složení Karel, Matěj, Filip a Petra stojíme ve čtvrtek ráno pod startovním obloukem, hraje hudba a okolo je spousta lidí, který jsou divně ustrojený, nebo mají něco divnýho v ruce a některý si tu divnou věc k sobě dokonce přivázali! Začínáme totiž coasteringem. To znamená, že kontroly jsou umístěné tak, že je lze sebrat buď postupem přes vodu, nebo po souši. 

    Suchý postup bývá většinou o dost delší, ne vždy ale pomalejší. Cítíme se silnější na suchu, takže plánujeme vodní úseky co nejkratší. Tyhle začátky nemám rád. Jde se na krev, přitom se bude závodit ještě přinejmenším 50 hodin. Když ale člověk vidí soupeře naživo, nejde to jinak. Pořadí si netroufáme odhadnout, ale všímáme si, že kolem nás ve vodě pořád plavou nějaký Klacky. To nás upřímně docela znervózňuje a nutí se tvářit, že jsme v pohodě a jedeme jen na půl plynu.

    Pro vstup do kempu elegantně přelézáme plot a snažíme se o rychlé depo. Přezbrojíme na kolo a jedeme. Konečně normální pohyb, u kterýho se dá odpočnout. Je to rychlá etapa, slunce z nás vysává energii a my se těšíme na lodě. První půlka je polem nepolem, druhá už je čistě časovkářská. Nastavujeme aerodynamickej posez, taháme těžký převody a za chvíli jsme u vody. Teplo a tempo udělalo své. Jsme na kaši, totálně. V depu sníme co se dá, doplníme vodu i na zítřejší ráno, kdy očekáváme návrat a po děsný době vyrážíme pádlovat. Moc to neteče, ale naštěstí ani nedrhne. Za chvíli jsme u lezení, proplazíme se jeskyněmi, vyjumarujeme na skalní terásku, zpátky slaníme a na konec vyběhneme každej jednu lezeckou cestu. Dost týmů tu přeskočíme, tak pak zbytek dne čekáme, kdy nás přepádlujou. Jak jsme se báli, kdo nás vezme ze zadu, tak jsme dojeli Estonce.

    Slunko už šlo spát, my odkládáme lodě, nazouváme běžecký boty a vyrážíme na kochací výběh kolem Karlštejna. Ze začátku to teda kochací vůbec není. Ladný kroky střídaj ladný skoky, měsíc nám svítí na cestu a my se divíme, jaktože nikoho nedobíháme. Euforie nějak rychle vyprchá, nohy těžknou a my se divíme, že nás nikdo nedobíhá. Pak už se ale nedivíme, protože kolem nás proletí Klacky a my se nezmůžeme ani na povzdech.

     V depu se musíme zase sebrat. Naplníme žaludky, a snažíme se zapomenout na běžeckej debakl. Kolo nám zpestří 10 minut spánku, orienťák a polední výheň. Mapujeme dobře (teda podle našeho měřítka), ale stejně ke konci klopítáme a pod nohy se nám zase pletou Klacky. V cíli orienťáku máme dokonalej přehled o ostatních týmech, a to nám moc klidu nepřidá. Ve dvou hodinách za námi je cca 8 týmů.

     Za chvilku jsme zase v depu, objednáme smažák s hranolkama a jdeme na lodě. Ke všem kontrolám se musí doběhnout, takže je opět prostor pro taktiku. Pádlovat o kousek dál a nenaběhat tolik, nebo pádlovat co nejmíň a dát si delší běžecký úseky? U poslední kontroly padne tma, my odoláme plážovým barům a vyrážíme na předposlední etapu.

    Už od prvních kroků přemýšlíme jak se dostat na třetí kontrolu. Nabízí se dlouhej běžeckej úsek, nebo krátkej plaveckej. Je tma jak v pytli, nad vodou opar, celkem zima a před námi celá noc. Na druhej břeh není vidět a podle mapy tam jsou jenom skály. Běžet prostě nechceme, tak zpomalujeme a čekáme na zázrak. Sice to trvalo, ale dočkali jsme se. Zastavil nás jeden zvědavej týpek a ptal se, proč mu kolem chaty běhá tolik čelovek. Za chvíli už nás směruje do mlhavé tmy a slibuje, že pokud přežijeme ledovcovou vodu, tak nás tam čeká molo. Vrháme se do tmy, já blafuju a tvrdím že je to v pohodě a zároveň celou dobu přemýšlím, jak dlouho trvá, než člověk umrzne. 

    Po chvíli zhasnu čelovku, protože odraz světla v mlze mě na orientaci moc nepřidává a tím Filipa vyděsím, že už jsme nenávratně pod hladinou. Mola se dočkáme a libujeme si, jak nás ta voda pěkně probrala. Po chvíli si ale přejeme, abychom měli všichni týmové halušky. Asi nekoukáme pod nohy nebo co, ale zase kobrtáme o Klacky. Čekali jsme, že to přijde, ale teď? Docela brzy, ne? Zbytek noci prožíváme střídavé výpadky mysli, zklamání z vyhlídky Máj a 5 minut poctivého spánku. Se svítáním se zase vrháme do vody. Jako budíček je to celkem fajn, o dost teplejší než v noci, a dokonce s jistotou, že na druhým konci vylezeme.

     Depem se nesou zprávy, že Finové vzdali a Klacky jsou před námi necelý dvě hodiny. Takže jsme na čtvrtým místě a musíme si pohlídat Estonce, aby nás ještě nedocvakli. Jenže… Je to poslední etapa, bedna je lákavá, nálada příjemná a nohy šlapou. Tak prostě jedeme, na co se šetřit? Za chvíli se budeme válet u vody, tak ať nás aspoň bolej nohy, ne? Dobře, tak jednoduchý to nebylo. Chtělo to trochu přemlouvání a nějakej ten stimulant s kofeinem a guaranou. Na Bols se těšíme, je tam přece voda. Jenže kromě vody tam jsou i Klacky. Tentokrát se nikde nepletou, ale jsou na dohled. Nebo spíš na dosah, zhruba 20 minut před námi. A od téhle chvíle se vše zvrtne. Teď už nezávodíme, teď lovíme. Probouzí se veškeré lovecké pudy co máme a jediný co chceme je uštvat kořist. Bols proběhneme bez zastávky a lov může začít. Jedeme úplně na krev, můžeme jen získat. Chvíli to trvá, ale za pár kiláků využijeme občerstvovací pauzy naši kořisti a chytneme ji do zubů. Zatím jen pro výstrahu, jestli bude akce úspěšná se dozvíme až za dalších pár kontrol a kilometrů. Jsme děsně nabuzený, hecujeme se, uklidňujeme se a hlavně doufáme. Doufáme, že nám tempo vydrží a že se nikde nezaseknem.

    Do cíle vjíždíme s úsměvem na rtech a šampáňo boucháme s pocitem úspěšného lovu. Pak už jen poplácávačka, koupačka, jídlo, pití, balení, večírek a ranní odjezd domů.

P.S. Máme pocit, že na náš tým působí závod trochu jinak než na ostatní. U nás se nestávají z chlapců chlapi, nýbrž slečínky. Celej závod si stěžujeme, kde nás co tlačí, štípe a svědí a hledáme důvody proč si odpočnout, nebo zpomalit....

P.P.S. Že se náš závod většinou smrskne na boj s Klackama, to už jsme si tak nějak zvykli. letos to bylo ale mnohem těsnější něž kdykoliv předtím. Je fakt, že asi odhalují naši taktiku. Sice po kouskách, ale jo. Letos si vzali totiž do týmu lyžaře, a bylo to znát. Pokud v tom budou pokračovat a za rok vezmou dva, budeme nejspíš bez šance. :-)

Web závodu: https://adventurerace.cz/?lang=cs
Fotky: https://www.facebook.com/CzechAdventureRace/
Reportáž v TV: https://sport5.cz/extremni/wenger-czech-adventure-race-2019-karlstejn-1313576b.html

Seznamovák!

26.7.2019 proběhla na Hruboskalsku významná událost, která se nesmazatelně zapíše do kroniky „Sport nás baví, bavte se s námi.“

Začneme ale pěkně popořadě. Účast na zářijovém Wenger Czech Adventure race už bereme jako samozřejmost, tak jsme se bez váhání přihlásili hned, jak byly spuštěny přihlášky. Používáme to jako pojistku, aby se naše hrdinské řeči plné odhodlání nezměnily ve výmluvy a sledování livetrackingu.

Jenže co se nestalo. Shánění dámské čtvrtiny týmu nebylo tak jednoduché, jak v minulých letech. Museli jsme vynaložit trochu více úsilí než jen mrknout na Simku. Teda mrknout samozřejmě stačilo, jen jsme museli vymyslet na koho, aby nám na to skočil.

Nakonec jsme umrkali Péťu. Moc nám nehrálo do karet, že se chce vidět dříve než na startovní čáře. Bylo nám jasné, že nemáme moc silné trumfy a že velmi rychle uvidí, že si nevytáhla pikové eso, ale černého petra.

1)     Domluva termínu.

      Po návrhu všichni mlčíme. Po pár dnech dva napíšou že nemůžou, jeden že by to šlo. Takhle se vystřídáme u všech termínů do konce prázdnin. Nakonec jsme se rozdělili do skupinek. Já s Matějem jeden den, Filip druhej den.

2)     Co budeme dělat? 

      Termín jsme vymordovali. Sice k tomu máme každej připomínky, že můžeme jen do tolika a v tolik že už chceme jet zas jinam, ale prostě máme. Takže co budeme dělat? Kolo, běh, lodě… Asi ne, sportu si ještě užijeme dost. Tak půjdeme lízt. Sice oba tvrdíme, že nic nevylezeme, ale zkusit se to může.

3)     Čas odjezdu. 

      V 7:30 sraz na vlakovém nádraží v Turnově. Nabereme Péťu a pojedeme do Sedmihorek. V době, kdy už má bejt Matěj 20 minut u mě ho budím telefonem. Úplně náhodou dneska zaspal. V dobu co máme bejt na nádraží jsme teprve v Jilemnici. Matěj vše vyřeší SMSkou: „Za 4 minuty ti jede vlak do Sedmihorek. Zkus ho stihnout.“ Stihla!

4)     Navigace ve skalách. 

      Bez komentáře.

5)     Lezení. 

      Já si rozložím hamaku a čekám co vymyslej za cestu. Matěj chodí a kouká na dvojky a trojky. Po chvíli vezme Péťa do ruky průvodce, zamumlá něco ve smyslu že kvůli tomu nepřijela a vytáhne nám dvě krásný pětky. My se pak jen s Matějem dohadujeme, kdo se bál víc. Jestli já, nebo on.

6)     Lezení s Filipem. 

      My jsme odfrčeli domů, Péťa spala ve skalách, aby se dočkala Filipa, kterej mohl až den po nás. Filip ve snaze napravit reputaci tahá první cestu, jenže to na naše faux pas nestačí. Rozlezl druhou, vzpomněl si na to jaký jsme nemehla, ztratil přítlak a pak mu z toho zmodral zadek a 14 dní bolela pata.

7)   Focení selfie.

       Viz fotogalerie...

No a jak to dopadlo? To se musíte zeptat někoho z účastníků, nebo se podívat sem.