WENGER CZAR

Tak jsme se konečně dočkali. Cítíme se jako velcí kluci, plácáme se po ramenou a necháme se litovat. Proč tohle všechno? No protože jsme poprvé v životě šli velký ARko. To v praxi znamenalo 3 dny a 3 noci v závodě. Střídání kola, treku, kanoí, kolečkových bruslí, lanových disciplín, bolskrosu, jeskyňaření, kaňoningu a trochu spánku. Prostě koktejl plnej zážitků.

Úvod: Všechno se plánovalo skoro rok. Sehnat holku bývá problém. Jak pro koho. My měli domluvenou Terku a chyběl nám chlapec. I to se nakonec vyřešilo. Akorát nám týden před závodem rázem chyběla holka. Terka si zlomila ruku. Ach jo. Narychlo jsme sehnali Simku a po chvilkách nejistoty jsme zase věděli, že na startovní čáru se postavíme.

Pohoda před startem

Děj: Byla to sranda. Ta sranda vypadala zhruba takhle:

1)  Prolog – půl hodiny pobíhání po lese. Nahoru, dolů, nahoru a zase dolů. Nic extra, ale na zahřátí dobrý.

Takhle to začalo

2)  Kolo – cyklo etapa se odehrávala v duchu „navštiv všechny kopce v okolí a až budeš mít 110 km, tak se vrať“. To jsme zvládli. Pohybovali jsme se podezřele vpředu startovního pole. Skoro 10 minut jsme byli dokonce první. To Finové píchli…

Jak profíci

  3)  Trek – k první kontrole se brodíme kopřivovým hájem. Simka jednu chvíli není ani vidět. Doběhnou nás Slovinci a v klídku si to obejdou. Holt jinej kraj, jinej mrav. Pak ale přišla na řadu ta pravá romantika. Klusání po poli, lehkej vánek a západ slunce… Nic víc ani nemůžeme chtít.

  4)  Kolo – začínáme ještě za tmy. Na blbiny není čas, proto se rychle najíme, převlékneme a jedeme do druhého depa. Tentokrát pokračujeme v trendu „dojeď pod kopec a pro kontrolu si vyběhni“ Během kola mě už asi po páté chytá hodinovej záchvat úporný škytavky. Proklínám všechny, kdo fandí u livetrackingu.

  5)  Lodě – během dopoledne přijíždíme do depa. Ničím se nezdržujeme, naházíme do sebe hromadu jídla, do lodí věci na brusle a dalších 30 hodin závodu. Ploučnice nám dá po 20 metrech najevo, že tady nás nuda rozhodně nečeká. Nekonečné meandry a spadané stromy jsou našimi společníky na dalších 7 hodin. U mě se znenadání projeví mořská nemoc. Ani se nestihnu naklonit nad vodu, jen otočím hlavu. S povzdechem sleduju, jak veškerá moje snaha o příjem energie přichází nazmar… S prázdným žaludkem mně je kupodivu mnohem lépe. Umeju loď a můžeme v klídku pokračovat.

Tahle fotka hodně klame

Divoká voda

   6)  Trek – v cíli lodí už naplno prší. Dáváme domácí vývar, bereme brusle a hůlky a vyrážíme ke startu inlajnů. Cestu si krátíme přes dvůr jednoho statku a následně přes rozlehlou pastvinu. Majitel si kupodivu neťuká na čelo, když vidí 4 lidi v cyklo helmách, který nesou v ruce hůlky a brusle. Na dotaz jestli mu nevadí, že mu lezeme na pozemek mávne rukou a povídá: „Mně je to jedno, maximálně dostanete ránu, nebo vás nabere kráva.“ Nebojíme se ani jedné varianty, hlavně když si tím zkrátíme cestu.

Se sardinkama jde všechno líp

  7)  Brusle – už prší, začíná přituhovat a 17 kiláčků do kopce přijde vhod. Poslední kontroly hledáme za tmy a v pořádném lijáku. V hospodě odevzdáme brusle, usmíváme se pořadatelům do objektivů a odhodlaní vyrážíme na další trek.

   8)  Trek – druhá závodní noc nás vítá lijákem, zimou a mlhou. Hezká trojkombinace. Vložené lezení je zrušeno. Prý je místo skály vodopád. Sice jsme to neviděli, ale pořadatelům věříme a bez velkého truchlení pokračujeme dál. Před deštěm se schováváme jenom během jeskyňaření. Aspoň něco. K ránu to už nejde, dáváme 15 minut spánku. Při probuzení zjišťujeme drzost místních. Ležíme si zabalení do folií v autobusové zastávce a chlapík čekající na bus si klidně stoupne mezi nás. Copak je normální lézt cizím lidem do ložnice?

Noc

   9)  Kaňoning – je nám zima, máme všechno durch, možná jsme i unavení. Co si počneme? Nenapadlo nás nic lepšího než se svléct do spodního prádla a jít se cachtat do Ploučnice. Nejdřív se brodíme po kolena, potom po pás a nakonec jsme pod vodou celí. Uklidňuje nás, že v tom nejsme sami. Společnost nám dělá nafouklá krysa a mrtvej zajíc.

Jojo, je to sranda

   10)  Brusle – prší a pořád prší. Už to ani neřešíme. Brusle si zpestříme procházkou na Děvín a zastávkou v obchodě.

   11)  Trek – po bruslích jsme v dobré náladě. To vydrží asi 10 minut. Potom totiž stoupáme do brutálního kopce, prší, fouká a nám je zima. Snažíme se dělat, že nic, ale moc to nejde. Zastavujeme v cukrárně, jíme a balíme se do fólií. Filip není ve své kůži. Než dá koláč z talířku do pusy, stíhá usnout.

Najdete...

...rozdíl?

     12)  Kolo – po 31 hodinách jsme zpátky v depu. Na kost promočený a totálně promrzlý. Nikam nespěcháme a dáváme se do pohody.  Během první kontroly ztrácíme druhé místo. Kupodivu nám to žíly netrhá. Na Bezdězu odoláme pokušení mejdanu v rámci festivalu České hrady a raději se štracháme na vrchol pro kontrolu. Tlačí nás čas, chceme stihnout limit nezkrácené trati a brutálně se hecujeme. Tím vznikla celkem absurdní situace. Je třetí závodní noc, dvacet minut po půlnoci a my jedeme na krev jenom proto, abychom mohli jít na závěrečném treku 40 km místo 20. Sami to nechápeme.

Z deště zase do deště

   13)  Bolskros – po příjezdu do depa zjišťujeme, že jsme se hnali zbytečně, protože limit je zrušenej a trek se zkrátil všem týmům. Těžko skrýváme zklamání a jdeme se na hodinu vyspat. Při Bolskrosu pobíháme dvě hodiny po lese ve stylu „nahoru po čtyřech, dolů po zadku“. V 5 ráno si nedokážeme představit lepší zábavu.

Když si dospělí hrajou

   14)  Trek – kromě kontrol nás rozveseluje parádní východ slunce. Víme, že to jsou poslední kilometry našeho dobrodružství a chceme si je vychutnat. Proto volíme výletní tempo a rozběhneme to až před cílem.

  15)  Cíl – je to tady. Z repráků zní AR hymna, boucháme šampáňo, fotíme se a radujeme. Teď už jsme velcí kluci, máme spoustu zážitků a je nám hej. Hlavně už nic nemusíme, jen jíst a spát.

CÍL!!!

Z posledních sil

   16)  Večírek – velká bída. Stěží stavíme tým na pivní štafety. Filip se málem pozvrací po dvou locích malého piva a pivní štafety projíždíme na plné čáře. Aspoň víme, co do příště zlepšit.

Závěr: Byly to tři nezapomenutelný dny a tři nezapomenutelný noci. Celkově jsme se shodli, že jsme si to užili a to je na tom to nejlepší. Tenhle závod ti ukáže, že věci o kterých si myslíš že jsou nemožný jsou možný, jen se toho nebát.

Kompletní složení

Ještě na závěr krátké zamyšlení. To co Simona předváděla s mapou ještě teď nechápu. Ať jsme šli, běželi, jeli na bruslích nebo na kole. Ať bylo světlo, nebo tma, mlha nebo déšť, mapa ve velkým nebo malým měřítku, vždycky jsme šli tam, kam bylo potřeba. I když občas nebyla spokojená, pro nás to byl výkon z říše snů. Když závodíme my, dokážeme snadno udělat hodinovou chybu na jednu kontrolu. To se jí nepovedlo ani za 74 hodin závodu. Prostě pecka.

Napsal: KaReL

Web závodu: www.adventurerace.cz

Fotky: https://www.facebook.com/CzechAdventureRace/