Máme za
sebou další pěknej závod. Všechno jak má být, nohy bolej, tělo unavený a hlava
šrotuje. Jak je to možný? Sami to nechápeme.
Závod o čas
začal klasicky už před závodem. Matěj mě nabírá v 18:00 v Jilemnici a
vyrážíme směr Hnátice. Na tom by nebylo nic zvláštního, kdyby google neukazoval
dobu jízdy 2:13 a my nemuseli už ve 20:30 sedět připravený v autobuse a nasávat
předstartovní atmosféru cestou na tajné místo startu. Nakonec Matěj předvede svoji
závodnickou povahu i za volantem a o 3 minuty stáhne očekávání googlu a my máme
20 minut na prezentaci, převléknutí a přípravu všech věcí na závod. Vzhledem
k tomu, že tato činnost nám standardně trvá dvě hodiny a více, máme co
dělat. Časová tíseň se nakonec ukázala jako plus a v duchu hesla „méně je
někdy více“ jsme sbalili jen jídlo a povinnou výbavu a šlo se na věc. Čas
v buse využíváme efektivně a místo posledních minut spánku plánujeme trasu
a lepíme mapy. Vše vychází na vteřinky a přesně když dokončujeme poslední mapu,
přijíždíme na místo.
Start je na
neznámém místě, které ani není v mapě. To je fajn, mapu startu stejně
zatím nemáme. Přesně ve 22:00 startuje 18 hodinové dobrodružství s cílem
sebrat co nejvíce bodů za kontroly a doplňkové disciplíny. Místo mapy
s místem startu dostáváme obálku s indiciemi jak se k mapě
dostat. To celkem hravě zvládáme, ale hlavní potíž, která bude naší noční můrou
celý závod teprve přichází. K tomu, abychom dostali mapu startu, případně
nějaké bonusové body během závodu je třeba vyluštit logickou úlohu, bohužel ne
poslední… Mě po třech minutách luštění dochází trpělivost, a všechno
přenechávám Matějovi. No co, studuje technickou školu, tak ať se ukáže!
Klasickej obrázek kdy nekonečně dlouho luštíme a pak stejně odpovíme špatně se
ještě mnohokrát opakuje. Beru to už jako samozřejmost a čas luštění automaticky
využívám ke svačení. Celej závod je vlastně o tom, že pobíháme po lese nebo po
louce, kecáme o blbostech, přemýšlíme o ještě větších, jíme, pijeme, sem tam
sebereme nějakou kontrolu, někoho potkáme, zaplaveme si, zapádlujeme na
kánoích, zalezeme na skalách, proběhneme vojenskou pevností a zaběhneme
orienťák. To jsou vlastně samý příjemný věci.
Během závodu
se tak nějak potloukáme. Někdy se nám daří lépe, ale většinou hůře. Mapa je pro
nás tentokrát velkou neznámou a taktika hlavní nepřítel. Prostě nám to nejde
tak jak by mělo, ani tak jak bysme si představovali. Marně vzpomínáme na závod,
kdy jsme byli takhle tragický. Snad někdy v začátcích, ale kdo ví. Místo
boje o cenné body v závěru a sprint do cíle se naše poslední hodiny mění
v boj o přežití. Podaří se nám zabloudit tak dobře, že původní trasa se
mění v nedosažitelný sen a místo strachu jestli sebereme ještě 2 nebo 3
kontroly máme strach, jestli vůbec stihneme dokončit závod v limitu.
Nakonec se daří a nejkratší cestou spěcháme do cíle. Ze sprintu o záchranu
místo o body nemáme takovou potěchu, ale i přesto je cílová úleva k nezaplacení.
Fotogalerie je tentokrát hodně stručná. Zachycuje pouze předzávodní a pozávodní čas a úskalí které přináší přítomnost dvou fotografů na jednom místě. Někdy se stane, že si vyberete zrovna toho, který nefotí...
Modelky č.33 před startem, aneb týmové oblečení č.1 v akci.
Dobrý vztah se soupeři je základ.
Bedna.
Týmové oblečení č.2.
Inteligentní pózování.
