“Au, ta bolest v kolenou! Fuj - kam zmizely moje kotníky! Jauvajs, na co se mi to lepí moje společenská košile na zádech?! Jo, to je ta hnisající odřenina na zádech, kterou mi za 40 km běhu udělal ten nepadnoucí batoh mýho chlapce…”
Co ta spořádaně vypadající, slušně oblečená mladá dáma probůh dělala?! Inu, jela strávit víkend v přírodě - na Czech Adventure Race 2021.
Je středa, 16. 9., odpoledne. Sedím před chatkou, na stole rozložených 10 krajíců chleba, hummus, perlu, okurku, tofu… a další, absurdně normální potraviny, které by většina lidí zřejmě na závodě nečekala. Vypadám klidně a snažím se působit, že vím co dělám. Pravda je, že jsem nervní, poslouchám profesionální plánování trasy a vybavení okolních týmů a ty moje chleby mi připadají čím dál tím víc mimo mísu.
Je 17:10 a přijíždí bílá dodávka. Kluci jsou ve skvělý náladě. Já jsem právě dopovlíkala naše postele, domazala svoje chleby a cítím se jako nějaká usedlá paňmáma před důchodem, co právě připravila krajíce své rodině na zítřejší výlet do vedlejší vsi a teď by si nejraději šla sednout s pytlem plným “Lays - jarní cibulka” k nějakýmu studipnímu filmu. Na co tahle paňmáma naopak vůbec chuť nemá, je jakýsi závod, o němž jdou fámy, že ho ne každý dojede. Že tam i na toho nejlepšího přijde krize. Že se i tomu nejzkušenějšímu stejně zhnusí všechno jídlo, co si pečlivě připravil… Do čeho jsem to zase vlezla? Proč si tyhle neuváženosti dělám? Karel přichází z WC se slavnostní jiskrou v oku: “Říkám vám, že my to vyhrajeme. Cítím formu.” Já teda formu necítím a už bych chtěla jít spát, ale ještě musíme naplánovat trasu. Všechny ostatní týmy tu mapují už od 15:00. Já to plánování nervózně a rezignovaně poslouchala, zatímco jsem si mazala ty svý slavný chleby Perlou a hummusem z Lidlu a cítila se jako totální amatér, který tu nemá co pohledávat. Je asi 23:00, mapy máme připravené, batohy na první etapy taky, zhasínáme, jdeme spát.
Je 7 ráno. Vstáváme. Podle instrukcí kluků se všichni začínáme nezřízeně cpát snídaní - zásoby energie budou potřeba, během prvních rychlých běžeckých etap nebude na jídlo čas. Před 9 se řadíme pod startovním obloukem. Všichni mi tu připadají nadupaní, zkušení, vysportovaní, všichni určitě vědí, co dělají. Nemám ani chuť se s nikým bavit, ať už to proboha začne. Já tam někde hrdinně zaklepu bačkorama a můj dvouletý synovec bude mít aspoň historku o tom, kterak jeho mladá teta zhynula nevídanou smrtí oběšena kdesi na bechyňské ferratě.
9:00! START!
Polský tým náctiletých zajíčků vybíhá jako neřízená střela pro mapu k prvnímu OB. My, rozvážnějším krokem starších, zkušených, běžíme hned za nimi. Ani naše rozvážnost však nezabrání Karlovi, aby po 5 sekundách od startu zavyl: “Au! Já jsem si asi natrhl stehenní sval!” To mě upřímně pobaví, Karel se svému domnělému zranění navíc flegmaticky směje, takže ze mě postupně začíná opadat startovní stres. Chvilku kličkujeme po louce, pak vbíháme do lesa. Mapu má Matěj. Fíla: “Co to je? Ví někdo, kam běžíme?!” Matěj: “Vždyť já mapuju!” Já se teď už nemůžu ubránit smíchu a klopýtám přes kořeny jako postřelená laň hýkajíc smíchy na všechny strany. Fíla: “Teď se směješ, ale jen počkej za dva dny!
Mezi týmy se už na úvodním OB stačily vytvořit takové mezery, že z lesa zpět ke startovnímu oblouku vybíháme úplně sami. Netušíme, kdo je před námi, kdo za námi, ani to, jestli třeba nejsme úplně poslední. Bereme připravené batohy a plní sil vyrážíme na první delší etapu - 20 km dlouhý trek, který se tradičně, jak mi kluci vysvětlují, obvykle zvrhne spíš v dlouhý sprint. Po prvním kopci předbíháme jeden z českých týmů, na asfalu v kopci už předbíháme mladé Poláky. Fíla si při předbíhání polského týmu povýskne, že “Už je to tady, předbíhání v kopci!” a dostáváme se na třetí místo peletonu. Před námi jsou jen české Klacky a slovinsko-chorvatský tým Slo-Cro. Dokážeme je předběhnout Matějovým mapařským majstrštykem, když si zkrátíme cestu ze zříceniny během na azimut příkrou strání v lese. Zanedlouho nás ovšem znovu dostinou a když mě předbíhají lýtka slovinské běžkyně, říkám si, že s tímhle se bude bojovat těžko. Kromě pocitu méněcennosti ze slovinských lýtek zápasím navíc s bolestí na levé lopatce. Skvělý batoh mého chlapce, který mi k této víkendové legrácce zapůjčil, moje nevděčná záda nedokáží ocenit. Bederák, ač maximálně stažený, mi kolem boků vlaje a celý batoh s několika kilovou náloží jídla na příštích 10 hodin mi skáče na zádech takovým způsobem, že cítím, že mi do zad někde vlevo dělá díru. Kluci mi batoh upraví, jak to jen jde, občas na něj vrhají znepokojené pohledy a několikrát se starostlivě ptají, jestli jsem v pořádku a zda mi ho nemají nést. Na všechno říkám “v pořádku” a “nenést”, ač v pořádku teda rozhodně nejsem a dala bych království za to, aby mě někdo toho mučidla zbavil. Ale taky je mi trapně, že jsem si ho pořádně nevyzkoušela předem a teď nechci pindat. Tak budu mít díru v zádech. Si ji pak zalepim no.
Přibíháme na první ferratu, dva týmy už lezou. Lezeme za nimi, slaňujeme, kupujeme si v kiosku kofolu, obrovskou láhev malinovky a skáčeme do kanoí. Já fasuji do kánoe Karla - nebo Karel mě, těžko říct. Každopádně je to dobře, protože mi před dvěma týdny na zkušební cykloprojížďce po Českém ráji slíbil, že na kánoích bude čas, aby mi dovysvětlil detaily svého komplikovaného života. Ani 6 hodin pádlování nám nestačilo k tomu, abych si ve všech bodech Karlova života udělala pořádek. Ale co se dá dělat, už přichází kemp, vyskakujeme z lodí a vydáváme se na druhou část treku - teď nás čeká dalších 20 km do depa, při nichž si ještě cestou střihneme bechyňskou ferratu, údajně nejtěžší ferratu v ČR.
Do depa dobíháme za soumraku. Jsme nebývale efektivní, házíme věci do batohů na první dlouhou bajkovou etapu - 125 km - kterou pojedeme celou v noci. Já se ještě rychle koukám na svá záda - ajaj, na levé lopatce je opravdu jakási díra. Bez okolků lezu za Karlem a Matějem do chatky, neb Karel je profesionální záchranář: “Karle, vyčistíš a zalepíš mi tohle, prosím?” Karel nemá kalhoty, v zahleděnosti do vlastního problému si toho ale všímám až teď. “Jee, ty nemáš kalhoty, no vidíš, to jsem ale… No nic, ale já to potřebuju zalepit, ať si můžu jít dobalit, tak uděláš to, prosím? Já se stejně nebudu dívat, když budu k tobě zády žejo”. Karel mi buď z jisté pomsty za to, že jsem narušila jeho osobní bublinu, nebo veden svou profesní důkladností zdravotníka, nastříká přímo do rány notnou dávku dezinfekce, až zavyju na celý kemp. “Bolí?” Já: “No, trochu to štípe, co si budem.” Následně mi ránu svým grifem zalepí tak precizně, že náplast bude držet pevně jako víra až do rána. “Jak jste na tom?”, houká Matěj. “Hotovo”, ozývá se Fíla. “Můžem”, říká Karel. “Kluci, já vás doběhnu, natočíte mi u záchodů vodu, prosím?” Jsem tak pomalá safra! Jak to ti kluci zvládaj tak rychle? No nic, ještě do sebe hodím nějaké jídlo. Tak co tu máme, rychle. Studentská pečeť, to je dobrý, dva řádky! Ha, fazole v tomatové omáčce! Taky dobrý! Ještě ale nemám dožvýkanou čokoládu - no, nevadí, není čas na hrdinství. Ve chvíli, kdy mám v puse mix Studentské pečeti s želé, červených fazolí a Coca Coly, uvědomuju si, že jsem asi právě dosáhla absolutního gastronomického dna. A je mi to úplně jedno. Ještě tam rychle narvu 3 piškoty plněné meruňkovým džemem a běžím za svými chlapci. Z depa vyrážíme ještě před Slovinci, předepovali jsme je, dobře my!
Noční bajková etapa je skvělá. Mám pocit, že nám to docela odsýpá, i když mapu vlastně vůbec nevidím. Jedeme každopádně jako motorové myši a zbrzdí nás jenom Matějův nenadálý pád uprostřed rovné silnice - asi mu pod kola vběhla nějaká zlotřilá myš nepřející nám vítězství. Zhruba v 1 v noci na mě začíná doléhat únava a cvičně se ptám, kdy tak obvykle přicházívá čas na krátké power napy. Dostane se mi stručné odpovědi “Teď ne”, decentně se zastydím za svou zhýčkanost a naivitu a sežeru další ze svých proteinových čokoládových sušenek, které už mi lezou snad i ušima. Přijíždíme na ferratu. Zjišťujeme, že Slovinci nás zvládli předjet a půlku ferraty už mají za sebou. U ferraty si všichni trochu zaúpíme, už nás bolí ruce, já začínám mít na dlaních puchýře a únava se podepisuje hlavně ve chvílích, kdy se ve visu musíme přecvakávat na další lana. Z ferraty lezeme kopcem ke kolům jako zbití psi, ale šťastní, že nikdo z nás neskončil v řece.
Do kempu přijíždíme po bajkové etapě kolem šesté ranní. Zjišťujeme, že slovinský tým vyznačující se nepřekonatelnými lýtky už tam 15 minut je a začal bez váhání paddle boardovat. My usuzujeme, že si dáme dvacetiminutový beauty sleep, abychom na disciplíny dorazili svěží a byli krásní na fotkách - protože není důležitý, co děláš, ale jak u toho vypadáš, že ano. Po spánku se probouzíme jako znovuzrození. Nikdy jsem neměla ani ponětí o tom, jak člověka může oživit pouhých 20 minut spánku! Mám pocit, že jsem spala alespoň 8 luxusních hodin a s tímhle optimismem vyrážíme na disciplíny. Dáváme si skálu, lanové centrum a povodíme si lukostřelbu takovým stylem, jako bychom stříleli jeleny z oken našich pražských a krkonošských nemovitostí denně. Po paddleboardu a bols crossu nás ovšem čeká nejobávanější část - 40 km dlouhý pěší trek.
Na trek vyrážíme s představou, že ho většinu půjdem pěšky - tak se to prý obvykle dělá. Jenže on je poměrně rovinatý! To všichni ostatní určitě poběží! A tak běžíme taky. Běh je nicméně silné slovo. Začínají se ozývat bolestivé klouby, namožená záda a ztuhlá lýtka. Někteří mají techniku à la “právě jsem neudržel stolici, nebo se tak minimálně brzo stane”, techniky jiných vypadají jako běh Forresta Gumpa, kterému ještě nesundali jeho pozoruhodné protézy. Já jsem podle mého pocitu kombinací obojího, ale nemůžu soudit, neb se naštěstí nevidím. Mám pocit, že chodidla nezvedáme víc než 5 cm nad zem. Kdyby nás teď někdo viděl, musel by mít pocit, že jsme partička vyznavačů novoročních předsevzetí, která si spletla měsíc a rozhodla se po letech proválených před seriálem Ordinace v růžové zahradě splnit si novoroční předsevzetí “letos začnu běhat” v září místo v lednu. Ptám se kluků, od jakého stupně bolesti začínají při takovýchhle akcích brát ibalgin. Prej ho tam mám sypat rovnou. Házím ho tedy do sebe, chvilku na mou žádost jdeme pomalu a když koleno trochu poleví, vybíháme naší bizarní technikou znovu. Intenzivně přemýšlím, jak jsem kdy mohla mít ráda běh. Už nikdy - nikdy! - v životě se tímhle pohybem nehodlám dobrovolně přemisťovat.
Do depa dobíháme poměrně brzo a máme naději, že stihneme následující etapu - 15 km dlouhý bajkový orienťák - za světla. Skutečně se nám to povede a musím říct, že i kanadská část mého já zhýčkaná obtížnými traily si tady při sjezdech mýtin přijde na své. Co ale nechápu je, že jsou tihle mí kluci takhle hustí. Já se musím to ježdění z kopce bordelem učit dva roky v Kanadě a oni to tu všechno zkrosí, jako by se nechumelilo. No nic, přijíždíme do depa, běžíme na OB, ten si sice dáme už za tmy, ale díky Karlově nepřekonatelné čelovce Lucifer (nesponzorovaná, avšak upřímná reklama od srdce, pozn. aut.) vidíme reflexy velmi dobře a vracíme se do depa v poměrně hezkém čase. Teď už nám chybí jen jedno - závěrečná dlouhá MTB etapa. Posledních 125 km. Zjišťujeme, že lídři, Slovinci, na poslední etapu vyrazili už před 27 minutami. My si ale musíme lehnout, protože potřebujeme být na tuhle naši silnou disciplínu aspoň trochu svěží. Dáváme spánku 20 minut. Já teda jen 10, protože se bojím, že budu zase zdržovat, takže kramařím a balím, přebaluju a mažu se vazelínou, kde jen to jde, a je mi úplně jedno, že je Fíla přítomen ve stejné chatce. To je další věc, která mě na tomhle závodě překvapila - jak rychle si člověk sníží svoje laťky základního studu. Normálně bych si šla ručníkem utírat z lesa promočený zadek někam za roh, aby mě nikdo neviděl a už vůbec ne nějaký muž. Teď jen houkám na Fílu: “Otoč se, jdu si sundat kalhoty. Vlastně se nemusíš otáčet, mně je to jedno, říkám ti to jen proto, aby ses neleknul." Z nějaké základní slušnosti, která mi ještě zbyla, ale která tady vlastně vůbec nedává smysl a akorát mě zdržuje. Fíla opáčí, že je mu to jedno a že co se vidí na ARku, na ARku zůstane.
Po krátkém spánku vyrážíme na kolo. Než se vyhrabeme, ztrácíme na lídry už hodinu a 28 minut. Teď do toho musíme šlápnout, protože nás navíc možná dojíždějí dva týmy - Klacky a Kompar. Tuhle noc už spát nebudeme, dneska v noci nastoupí chemie a to by bylo, abychom někde padali únavou. Ukaž se, Gutare! První kopec vyjedeme jako střely, ale poměrně brzo nám začne docházet. “Dáme příkop?”, ptá se Matěj. Konečně se mi splní sen spát na závodě ve škarpě! Vždycky mi přišlo tak nepředstavitelný, že závodníci spí v noci podél trasy po škarpách a teď to fakt uděláme, juchů! Matěj je však přehlasován a rozhoduje se, že ještě zkusíme jet. Za hodinu se ale přistihujeme, že se jako banda 4 zombies motáme na kolech od příkopu k příkopu, a tak to zakempíme za autobusovou zastávkou na seně. V tom seně je tak teplo! V životě jsem nezažila tak sladkých 10 minut, jako tenhle spánek na seně. Vyrážíme dál osvěžení jako po dvojitém pressu - jak je tohle možný?! To tělo je fakt zázračná mašina. Nicméně únava se začíná ozývat stále častěji a tak povoláváme do služeb chemii. Já mám Gutar, Karel dává N1. Musím přiznat, že jsem od toho Gutaru čekala víc srandy. To je tak, když člověk v mládí experimentuje s extází a pak na starý kolena očekává, že každá silnější chemie umí podobnou legraci. Přitom vás ten Gutar jenom trošku probudí ze zombie modu. Ale i to je dobrý, vždyť já si nestěžuju, každá věc má svůj čas a čas extází je už zřejmě nenávratně pryč. Matěj z nějakého důvodu zavile odmítá posilnit se jakýmkoliv elixírem: “Než to vy do sebe nalejete, já si dám rychlej power nap” a svaluje se s kolem mezi nohama do příkopu, kde po vteřině usne jako miminko. Karel hudruje: “To jsem nevěděl, že jsi takhle alternativní člověk. Nedivil bych se, kdybys příští ARko jel v ponchu.” Fíla:”Jo, příště to tu budou samý chlupy, korále a batika.” A tak se zrodil název týmu, který jednou dobude svět: Chlupy, korále, batika. Tenhle tým se bude po depech promenovat v pletených ponchech, zpod batikovaných kalhot mu bude vyčuhovat úctyhodně dlouhé termoregulační ochlupení a na krku mu budou chrastit korále z hořčíkových tablet a z ibáče.
Do depa dojíždíme v sobotu před 9 ranní. Zjišťujeme, že Slovinci udrželi první místo, dorazili o hodinu před námi a už spokojeně chrní v chatce. Obejdeme si poslední krátký OB a pro poslední kontrolu si doplaveme ranní studenou Lužnicí. Jak se tak oblečená hrabu z posledních sil studenou řekou ke kontrole, přemýšlím, co vede ty současné hipsterské otužilce k těm skokům do studených tůní. Odpověď nenacházím, ale vím, že co naopak za pár minut pod obloukem najdeme je láhev sektu. A kam se hrabe odpověď nad láhev sektu? Lezeme z Lužnice rozhýbaní, jako bychom právě absolvovali lekci aqua aerobiku. Dokonce se nám asi v nějaké agónii na chvíli vrátili zbytky schopnosti elegantního běhu, a tak za ruce probíháme obloukem, pod nímž hraje hymna “Stand up for the champions”. Právě jsme jako stříbrní dokončili CZAR 2021, závod, který pro nás trval 48 hodin, během nichž jsme ujeli přes 400 km a naspali okolo 40 minut. Otvírám navzdory svalovému třesu sekt a Fíla ho pak s nadšením stříká na všechny strany. Na oko se nad alkoholovou sprchou ofrňuje jen Matěj - no jo, aby ne, batikář jeden.
Po tomhle všem už následuje jen horká sprcha a několikahodinové pozávodní koma, oběd v Bechyni s několika Klacky a večerní pivní štafety. Mně se chce po mém nepřesvědčivém picím výkonu trochu zvracet, odklízím se tedy na chvíli do rohu a kochám se svým štěstím. Po 3 letech cestování a projetí půlky světa bych nečekala, že tohle řeknu, ale jo - těchhle 48 hodin okolo jihočeských Dobronic se rozhodně řadí k těm intenzivnějším zážitkům mýho života. Dívám se po všech těch obdivuhodných lidech kolem, kteří se právě nezřízeně baví, a přitom mají za sebou to, co by málokterý smrtelník, kterého znám zvládl. Dívám se na organizátory a je mi až do pláče z respektu, který k nim cítím. Všechna čest jejich práci, zkušenostem, času a elánu. S klukama se rozhodujeme, že si před spaním v podniku “Jedová chýše” dáme ještě něco ostřejšího, na oslavu. Karel: “My bychom si dali...4 slivovice, prosím”. Pan číšník: “To bohužel už nemám, je po sezóně a už nejsem tak vybavenej.” Přemýšlíme, obhlížíme bar… “No… tak nám dejte...4 vaječňáky.” To jsme my. Drsnej tým, co noc zakončí 4 lampama - vaječného likéru.
Tak zas za rok. A teď už zbývá jenom otázka - kdo nám příští rok zasponzoruje ta poncha? Musej bejt z organický vlny šťastných ovcí. A samozřejmě batikovaný přírodními barvivy. Jo a taky bychom potřebovali, aby nám někdo napekl domácí proteinové sušenky, protože na CZAR 2022 samozřejmě nepoužijeme žádné produkty v jednorázových plastových obalech, to bychom nepřenesli přes naše batikářská ekosrdce. A kdyby nám už někdo mohl začít navlékat ty ibalginový korále, já myslím, že je nejvyšší čas. Dneska jsem lezla do autobusu RegioJet a ty vysoký schody, ty mým zARkovaným kolenům teda daly zabrat - příští rok si pojedu na růžovém štěstí víc, tak ať jsou ty korále aspoň dvouřadý. Teď ale zatím jedu na AR štěstí a jsem fakt vděčná, že jsem tohle mohla zažít s těmahle lidma. Až jednou zaklepu bačkorama, sednu si tam někde v jiný dimenzi do křesla a pustim si tohle AR jako film. Budu u toho jíst chleby z hummusem a mít nohy v masážní perličkový koupeli a říkat si, že jsem jako mladá dělala ale hrozný blbosti. Hrozný, ale krásný.
web závodu: www.adventurerace.cz
.
