Tři slova v srdci jen, outdoor, lyže mnoho žen!

Jak už to bývá, naše skupina se rozdělila na dvě části. Vzorní, poslušní a uvědomělí a na druhé straně rebelové a buřiči. Je to celkem běžné když se jedná o akci sportovní a fyzicky náročnou, ale na akcích odpočinkových se většinou scházíme všichni dobrovolně a ještě s předstihem. O to více byla zarážející extrémně nízká účast na některých akcích uplynulého měsíce.

-          Dobytí severního pólu – krásné a inspirativní představení, které zahrnuje i důležité rady do života a ukazuje kolik patálií může způsobit jeden šílenec. (Bohužel známe z vlastní zkušenosti.) Tragickou účast pouze dvou členů naštěstí zachránila početná základna našich „neklubových“ přátel. Poučíme se z chyb a příště všem přineseme přihlášku k podpisu.

Účast: členové – 2, nečlenové – 8

-          Gymnastické podvečery – příjemné a svaly utužující podvečery v nejlépe vybavených prostorech v Jilemnici a okolí. I přes zkušeného trenéra, litry potu a nespočet mozolů je zlepšení téměř nepostřehnutelné. To vše vynahradí zážitky, které jsou naopak nezapomenutelné.

Účast: členové – 3, nečlenové – 2

-          Lyžařské závody – mizerná příprava a velké odhodlání je kombinace, na kterou si pomalu všichni zvykáme. Tepová frekvence ani rychlost rozhodně nedosahovaly maxima, ale i tak se závody na jediném českém ledovci povedly a někteří vyvolení se dokonce postavili na stupně vítězů.

Účast: členové – 6, nečlenové – X

-          Oslava narozenin pokladníka klubu – tragédie a bezmoc. Nekonečné výmluvy a nechuť všech nakonec vedly k tomu, že se žádná oslava nekonala. Dále ponechávám bez komentáře!

Účast: členové – 0, nečlenové - 0

Pro objektivnější posouzení účasti, nebo pokud by si někdo chtěl převádět účast na akcích na procentuální hodnoty, tak dle údajů z poslední valné hromady je celkový počet členů 13.

 sepsal: prezident KaReL

Zábava v "parku" za Prahou

"PPS" - Tato kultovní zkratka označuje závod s názvem Pražský parkový survival a také konec letní sezony v přírodních vícebojích v ČR.  Je to již tradiční poslední závod před příchodem zimy a stejně tak tradičně se koná v pražském okolí. Zároveň je tento závod akademickým mistrovstvím ČR v survivalu jednotlivců.

Soustředěný výraz a Velká Amerika v pozadí

Hned na úvod musím pomluvit a veřejně zostudit členy oddílu, kteří ač mohli, na závod se vykašlali.

Karel - ač mohl (přehodit si službu na jiný den), nezúčastnil se 

Filip - ač mohl (vynechat trénink, na který krom jeho jako trenéra nikdo nepřišel), nezúčastnil se

Plechy - ač mohl (balit se později na odjezd, datovaný dva dny po závodě), nezúčastnil se

O dámské účasti nemluvě (viď Mašino ;-) ) 

Trestem budiž jim ušlá zábava, ztuhlé a ochabující svalstvo a přebytek financí. 

Ale, abyste si nemysleli, že jsem na to zůstal sám, věrným spolucestujícím se mi stal Aleš Trýzna. A dobře udělal.

V listopadu chladněji než v prosinci
Závod se konal 21. listopadu, tedy v době, kdy do česka dorazila poměrně studená fronta. I tímto bývá PPSko specifické. Nicméně na druhou stranu se nám počasí spíše vydařilo. I to sluníčko občas vykouklo. 

Letos organizátoři uspořádali závod v Zadní Třebani (ano, je to opravdu Třebaň a né Třebáň, jak si všichni myslí), což je blízko Karlštejnu. Známé prostředí, myslel jsem si. Vloni jsem v Zadní Třebani navrhoval ve školním ateliéru hospodu a Karlštejn jsem už také několikrát navštívil. Jediné, co jsem si ale opravdu pamatoval, bylo množství strmých kopců v okolí. 

Kolo, kolo, pak trochu něco a zase kolo
Letošní ročník byl svým rozložením disciplín poněkud specifičtější. Přesto, že obsahoval také In-liny, boulder, slanění, kajak a klasický orienťák podobal se spíš MTBO s vloženými disciplínami. Po letošním létě to ale vlastně bylo jen a jen dobře. 

Přesto, že jsme vzorně dorazili na místo startu včas a většinu věcí jsem měl již z domu připravených, klasicky jsem start stíhal jen tak tak. Naštěstí se ještě čekalo na větší experty. Někdo ze startujících si zapomněl tretry na kolo a někdo dokonce celé zadní kolo.

Stalo se očekávané
První etapa - MTBO. Hromadný start necelé padesátky natěšených cyklistů znamenal ostré tempo hned od startu. Po 200 metrech první "překážka". Lávka přes Berounku je totiž prý přísně pěší a porušení pravidla se policií trestá. Prý vzniká při přejezdu lávky cyklistou nadměrný hluk. O tom, zda si s padesátkou klapajících párů treter pomohli, nemá cenu diskutovat. 

Soustředěný výraz a pole v pozadí

   Od startu jsem samozřejmě neudržel klidnou hlavu a vyrazil jsem pronásledovat prvního závodníka nesledujíce mapu ani okolí. A tak následovalo to, co nemůže chybět v žádném z mých závodů - někdo špatně nakreslil mapu! Když jsem se o pár chvil později konečně našel, vracel jsem se zpět a cestou potkával nejen následující kontroly ale také ostatní závodníky (dokonce i závodnice). Jaké překvapení, když se předemnou objevil ten slavný Lom Velká Amerika. Hned mi ty dva modré fleky na mapě začali dávat větší smysl. 

   Přesto, nebo právě proto, že jsem se propadl pořadím mě závod začal pořádně bavit. Konečně jsem se trochu zklidnil, začal "mapovat" (dělat, že mapuju) a už mě nikdo neznervózňoval. Zbytek kola až po In-liny byl bez větších chyb a šlapalo se mi dobře. 

Soustředěný výraz a malebná Berounka v pozadí

   In-liny vedly podél berounky tam a zpět a když se mi podařilo dostat do tempa jako Sáblíková, málem jsem nevybral zatáčku z mostu dolů a zachránilo mě jen zábradlí. Když jsem se do tempa dostal podruhé, ztratil jsem z ruky mapu a musel se vracet. Pár lidí se mi přesto podařilo stáhnout. 

   Pak krátký přesun na boulder + slanění. Krásná skalka, se "schody" na vrchol. Takže boulder mám za sebou a ty lezečky co mám v batohu tahám zbytečně. Rychle slanit dolů a přes pár kontrol dolů k řece na kajak. 

   Pár kontrol to sice bylo, ale od té poslední ke kajakům taky celkem dálka a několik možností na postup. Jasně, že jsem vybral ten nejjednodušší po modré turistické značce a ač mě zprvu nalákala krásným asfaltem, postupně jsem se tam málem utopil v bažinách, což můj postup moc nezrychlilo. 

Nesoustředěný výraz, křeče v nohách a Berounka v pozadí

   Kajak se oproti očekávání pořádně protáhl. Přitom to na mapě byl takový kousek. Hlavní cíl, nepřeklopit se, se na konci u břehu za křečků klasicky mění na vylézt z lodi. Každopádně jsem ho jak se sluší a patří absolvoval. Hodně závodníků ho ale vynechávalo. 

   Zbýval už jen jednoduchý přesun na poslední disciplínu a to běžecký orienťák. Tak na tomhle přesunu mi poprvé na kole ujela "suknička". Tak tak, že jsem Báru Válkovou uvisel. 

Soustředěný výraz a pravděpodobně trenky v pozadí

   V orienťáku už jsem neměl se svým mapováním co získat, jen ztratit. To my bylo jasné už před vyběhnutím, ale když jsem potřetí běžel křížem krážem, kolem dokola, a hledal vrchol kopce, nebylo o propadu pochyb. Nakonec se ale ukázalo, že jen o jediné místo v pořádí. Zbytek trati jsem držel svůj předem důkladně promyšlený dokonalý postup a vůbec mi nevadilo, že ve skutečnosti není tak dokonalý. Dokonce jsem zmátl i Báru Válkovou, která se za mým přesvědčujícím projevem vydala. Brzy pochopila, oč tu jde a vydala se raději po svých. 

   Do cíle zbyl jen sjezd na kole a hotovo. Tam už se pořadí měnit moc nedalo. Nakonec tedy po propadu 6. místo v celkovém pořadí a mezi akademiky jsem dokonce zvítězil. Nakonec i Aleš si zajel životní výsledek, když v akademicích obsadil třetí příčku. 
   Ale proto jsme tam nejeli. Závod nás bavil a myslím, že to byla příjemná tečka za letošní letní sezónou. Doufám jen, že příště vypravíme z Krkonoš početnější tým! Rozhodně to stojí za to!

Zleva: Tomáš Johanovský, někdo malej, Aleš Trýzna
(aby vás to nemátlo, oni mají oba skoro dva metry...) 

Za odměnu: tady má Aleš taky jednu fotku, když já jich tu mám tolik

Valná hromada

 Jako každý správný spolek, klub či tělovýchvná jednota jsme i my uspořádali valnou hromadu. A to hned z několika důvodů, prvním důvodem bylo omezit práva Matěje, aby nás pořád nepřihlašoval na závody:D. Druhý a ten hlavní důvod byl, že se v místním klubu továrna konala volba miss legíny a my chtěli být u toho:D
 Vedení VH jsme si na triko vzali já a Karel. VH se konala v místním Zábavním centru. Prvním bodem byla prezentace přítomných členů a hostů, kteří se díky Karlovu nápadu napsat na prezenční listinu větičky: '' Níže podepsaní hosté se automaticky stávají členy skupiny. A tímto se zavazují k účasti na všech akcích'', stali také členy naší skupiny. Máme tedy nových 12 členů (jednu členku z Finska).
 Z dalších bodů programu proběhla volba prezidenta (Karel Janata), pokladníka (Matěj Kubina), kulturního referenta (Filip Herbs), šéfredaktora blogu (Petr Plecháč), grafika (Kristýna Kožnarová) a člena který nemá opravnění přihlašovat závody (Matěj Kubina). Dále pak prezentace výsledků uplynulého roku a také prezentace plánu roku příštího. Nakonec schválení stanov.
 Posledním oficiálním bodem VH byla diskuze. Diskutovalo se hojně, dlouze a bouřlivě:D

 Tolik asi oficiální zhodnocení valné hromady. Jako neoficiální zhodnocení zde přikládám pár bodíků ze zápisu, který si pečlivě vedl náš nový prezident Karel. Tedy takto vypadala valná hromada z jeho pohledu:

20:15 Zahájení a prezentace přítomných - (František Kožnar se těší na večerní akce, ale bez čelovek a běhání, já taky)
21:04 proběhla volba prezidenta vyhrál jsem.
21:06 Kristýna Kožnarová má naivní řeči o tom, že by chtěla mít nějaká práva - zamítnuto
21:08 Za trest udělá logo (ráda)
21:50 Kristýna má zas nějaký řeči, za trest jsem jí dal do zápisu :D
22:02 Áňa Čechová si cení výsledku na Žalý
22:11 I přes odpor všech byl Matěj zvolen do funkce pokladníka
22:12 dobře jsme udělali rozdával prachy
22:15 Start závodu na exování piva brčkem
22:17 Čekáme na Matěje (nemá pivo)
22:20 Opravdový start závodu (vyhrál jsem)
22:25 Plechy chce založit FB stránku - odsouhlaseno
22:40 Matěj si nestihl koupit lístek na miss legíny
22:51 Kristýna odchází.
Další zápisy jsou bohužel nečitelné
23:21 VH končí jdeme do Tovky

Zde přidávám odkaz na stažení stanov. http://uloz.to/x1xtGSHG/stanovy-skupina-doc

 Filip Herbs - Kulturní referent.

Mistrovství Jilemnice

Mistrovství Jilemnice v orientačním biatlonu je ojedinělá akce svého druhu nejen v Jilemnici, ale na celém světě! Spojení orientačního běhu a biatlonu může být nebezpečná kombinace, ale zároveň neskutečná zábava. V neděli po poledni Jilemnické náměstí ožívá a nervozita závodníků stoupá. Po předstartovním nástřelu jsme se ujistili, že střelba je pohoda a s myšlenkou, že naše muška bude po dvaceti minutách běhu minimálně stejně dobrá jako v klidu a bez závodní nervozity jsme se vydali na start. První běžecký okruh nám nabídl důkladnou prohlídku areálu nemocnice, neboť tam byla umístěna víc jak polovina kontrol. Dokonale jsem využil znalosti prostředí a tuto část jsem zvládl bez zaváhání. Následoval průběh parkem a hurá na střelbu. První čtyři rány na jistotu a najednou šok! Pátá rána nevystřelila. Zřejmě se jednalo o sabotáž někoho ze soupeřů (přeci jenom je to mistrovství), nebo o technickou závadu. Jednu ránu jsem si nechal dobít, ale vyhozen z rytmu jsem pálil úplně mimo. Druhá běžecká část byla mapově náročnější, přesto jsem po cca 20 minutách proběhl cílem s pocitem dobře odvedené práce.

Vzhledem k technickým potížím jsme se nedozvěděli výsledky a vyhlášení se nekonalo. To nevidím jako nedostatek, nýbrž jako přínos. Díky tomu si závod užil i ten, komu se závod nepovedl, protože se vlastně nedozvěděl, že se mu nepovedl. Tuto skutečnost pořadatelé dotáhli do absolutní dokonalosti tím, že i výsledky zveřejněné na www stránkách jako oficiální neměli se skutečností moc společného a neseděly časy ani počty trestných kol.

Ze závodu jsme odcházeli spokojení a natěšeni na příští rok. Za tým „sport nás baví, bavte se s námi“ se zúčastnil Plechy, Matej, Filip a Karel (sepsal reportáž). Ostatní buď dělali, že o závodu nevědí, nebo si vymýšleli nesmyslné výmluvy.

foto: www.fotojn.rajce.idnes.cz

Bobr Cup 2015

V pořadí již druhá účast na silně obsazeném závodě tříčlenných družstev.
Zde je reportáž jednotlivých aktérů.

Běh (Filip):

 Rozhodnutí postavit se na start běžeckého úseku, padlo až těsně před Bobrem. Už po loňské premiéře kdy jsem absolvoval kolo, jsem chtěl pro letošek zkusit jinou disciplínu. A díky tomu, že jsem vyhrál týmovou kvalifikaci na Žalý (kterou hoši vypsali až po jeho absolvování :D), jsem se nominoval na běh. Říkal jsem si, že to bude pohoda, start ve dvanáct, v jednu doběhnuto a celé odpoledne na Litovel, shoping a pečené ryby. 

 Po klasické rozcvičce, během které jsem prošvihl rozpravu před závodem a narážení sudu, (škoda jaká škoda). Jsem se postavil na start mezi dalších asi 240 závodníků. Start proběhl klasicky za zvuků melodie z Posledního Mohykána. Vystartoval jsem na svoje poměry dobře, sice jsem dostal loktem od nejednoho borce, ale bylo to v mezích sporotovních pravidel. Asi 200m po startů byl první z 5 ( letos 4) brodů, s Karlovým heslem v hlavě: ''suchej dovnitř, mokrej ven'' jsem tam nebojácně skočil. Voda ledová a po prsa, pecka. Jeden borec za mnou si asi bláhově myslel, že ho přes Moravu přenesu a tak mi skočil na záda. Sklepal jsem ho a přehopkal na druhou stranu, přebehl asfaltku, znovu škočil do řeky, zakopl v ní, vylezl a běžel vstříc trati. Po úvodní taškařici s brody, už začal skutečný běžecký závod. 

 Všichni to rvali tak, že by i Emil Zátopek nestíhal, říkal jsem si, že to nemužou vydržet (vydrželi). Snažil jsem se vždy držet nějakého borce, ale většinou mi utekl. Pomalu jsem protával polem. Když mě přebíhala i první žena a dva borci jako já (podobného věku, ale odlišného, rychlejšího a hezčího stylu běhu), říkal jsem si, že ty už uviset musím a jejich ladný, atletický, gazelí běh jsem odpovídal svým klasickým medvědím stylem. No když mi i tahle skupinka utekla. Našel jsem si konečně svou skupinku se kterou se dalo běžet. Přeběhl jsem další dva brody, vyběhl na kapličku, a trať pokračovala super trailem okolo řeky. Asi kilák za půlkou přišel první a poslední kopec trati, pro mě kluka z hor to byla pohoda, předběhl jsem tam 3 lidi a další 2 jsem dostal z kopce. Myslel jsem si, že borcům došlo a že si je teď všechny navleču jako korálky. Jakmile se trať narovnala, můj medvědí styl už zas nebyl tak efektivní a borci mě znovu doběhli. Naštěstí jsem je uvisel. U cedulky 5km jsem myslel, že umřu. Jak 5km?! Trať měla být 15 a garmin ukazoval 11,75 km. 

Čekalo mě tedy ještě 5 km nekonečené roviny, polí a Zátopkova tempa. Nakonec těch 5 km uteklo docela rychle a já naposled mohl okusit Moravu. Skočil jsem tam, připoměl si jak je voda hluboká a studená, když jsem se drápal z vody, slyšel jsek Karlovo: NETUHNI, NETUHNI. Říkám si nojo, to bych mohl zkusit, netuhnout. Tak jsem posledních pár stovek metrů rozjel dlouhý kroky - nejlíp skoky. Přeskákal pár klád, přefinišoval dva borce a konečně předal štafetový kolík Matějovi.


Kolo (Matěj):

  Letošní ročník byl trošku odlišný od toho loňského. Do poslední chvíle jsem doufal, že nám do toho něco vleze a nebudeme tam muset jet. Ne že by se mi nechtělo závodit, ale věděl jsem, že to po letošním létě bude hodně bolet. Dle dohodnutého pravidla na mě letos měla vyjít loď. V rámci zachování co nejsilnějšího týmu jsem se z toho ale vykroutil a sebral Karlovi cyklistickou etapu. Pomohlo mi také to, že po dvouměsíčním výletu se obě naše kola nacházela v servise. Protože však mohu využít zapůjčení kola od mého bratra, získal jsem argumentační převahu (už předesílám, že jsem za to byl hodně rád).

  Že to ale nebude jen tak jsem pochopil již den před závodem, kdy jsem poprvé od návratu sedl na kolo. Připadal jsem si jako naprostý začátečník, kolo bylo neuvěřitelně lehké, vrtělo se mi pod zadkem, chyběla tolik navyknutá setrvačnost, neskutečně rychle brzdilo a taky mi pružila vidlice…

  Podruhé jsem ten pocit zažil na startu, kde jsem mezi borci ve slušivých dresech a s 29“ koly netrpělivě čekal na Filipa. Marně jsem se uklidňoval, že jsem tohle už zažil několikrát a že ten „profi vohoz“ a kolo za statisíce ještě nic neznamená. Na klidu mi nepřidalo ani to, že už se za mnou na předávce připravovala Denisa Stodůlkou. Heslo „žádné sukýnky“ bylo sice pasé, neboť jedna žena v tu chvíli už šlapala někde v nedohlednu, ale že bych se chtěl nechat dojet tou další to teda ne.

  Po úspěšné předávce štafetového kolíku jsem vypálil ze všech sil a hned mě jeden cyklistický protivník nevybíravě předjel. Na další louce jsem pochopil, že rozdíl, oproti tempu na jaké jsem si zvykl v létě, je propastný. Stehna mě pálila jako čert a průdušnice jakbysmet. Nicméně se mi podařilo chytit toho divocha přede mnou a trochu se v závěsu uklidnit. Dvě louky a jeden les nato jsem už zase dupal do pedálů jako divý, protože jsem jel přeci pro tým! Soupeře jsem začal navlékat jako korálky a s každým dalším jsem měl větší a větší chuť se do toho opřít. Není tajemstvím, že dva nebo tři navlékli naopak mě.

  Trať mě připravila nejmilejší překvapení. Oproti očekávané rovinaté trati se jednalo o celkem pestrou škálu terénů včetně technických výjezdů a sjezdů včetně takových, že kdybych stihl zabrzdit, asi bych je sešel pěšky. Letošní suché léto vysušilo jeden brod a tak nám zbyli jen dva. Přesto jsem si celou trať, vyjma posledních pěti kilometrů, neuvěřitelně užil. Zmíněných posledních pět kilometrů už byla jen rovina s důkladně zdrsněným tvrdým povrchem ornice, kde to vůbec nejelo. Poslední brod s hloubkou do pasu (po prsa, když nesete nad hlavou kolo) byl příjemným zpestřením. Studená voda v korytě si ale vybrala svou daň a tak mě neminuly ani křeče při šplhání po strmém srázu vzhůru. Nakonec ve stylu cyklokrosařů, který jsem několikrát před startem pečlivě trénoval, jsem přeběhl připravené klády a předal Karlovi štafetový kolík.

Pak už nezbylo nic jiného, než jít fandit na poslední úsek a užít si ze břehu to, co následovalo…

Kajak (Karel):

Po loňské premiéře jsem jasně řekl, že příště pojedu kajak pouze za předpokladu, že seženeme jinej - lepší a mnohem rychlejší. Jinej kajak jsme sehnali a dokonce splňoval všechny NEJ, především nejdelší a nejtěžší. Tyto výhody jsem ocenil především při otočce v půli trati a při vynášení na závěrečnou věž. Po předstartovních informacích, že se na kajakářském úseku navýšila běžecká část jsem zajásal. Zřejmě brzo. Na předstartovní rozpravě mě došlo, že 35 metrů běhu navíc mě asi nespasí.

Závod začal slibně. Kluci na svých úsecích odvedli dobrou práci a na mě zbylo pouze dokončit závod se ctí. Přestože jsem si čekání na ohlodaný kolík od bobra krátil fanděním prvním kajakářům v cílové rovince neztratil jsem motivaci a na závěrečný úsek vyrazil s chutí. První metry byly bez potíží, řev diváků a světla kamer mě hnaly kupředu.  Následoval skok daleký z lávky, který jsem podle předpokladů suchou nohou nezvládl a ladně jsem přeplaval do další běžecké části, nyní už přímo k lodím. Po položení lodi na vodu jsem si všimnul malého nedostatku, ztratil jsem pádlo. Naštěstí se stačilo asi 20 metrů vrátit a mohl jsem směle vyplout. Následovali 3 km pádlování, kdy jsem měl dostatek času na přemýšlení, jestli mě víc zpomaluje loď, nebo to, že jsem od minulého Bobra na kajaku neseděl. Když jsem nic nevymyslel, udělal jsem divadílko na otočce, kde jsem poprvé okusil výhodu nekonečně dlouhého kajaku a cca po šesti zacouvání a opětovném popojetí kupředu vyrazil ne cestu zpět. Čekal jsem, že vyřeším hlavolam z cesty nahoru, ale na to nezbyl čas. Poté co mě po estrádě na otočce dojela holka, mě mužská ješitnost nenechala na pokoji a vyrazil jsem v jejím závěsu. Její odstup se sice zvětšoval, ale tak pomalu, že jsem si vsugeroval, že se jí držím a že jedu skvěle a pokud ne, tak ji pak stejně předběhnu. Tak se taky stalo. Běh s kajakem byl super, pár borců jsem předběhl, kameny a brod zvládnul bez zranění a na první skluzavce si nabral vodu jen do půlky kajaku. Pár metrů pádlování s neskutečnou diváckou kulisou, podjetí dvou mostů bez boule na hlavě a poslední úkol přede mnou. Původní záměr nenést kajak na poslední skluzavku na ramenou, ale táhnout ho za sebou nevyšel. Kajak se bez mého vědomí sesunul z palet a otočil dnem vzhůru. Nezbylo nic jiného než vylít zbývající vodu a vzít ho na rameno. I tento vzpěračsko-kulturistické číslo jsem zvládnul a nahoře se chystal na poslední sjezd. Cíl byl 50 metrů za lávkou, takže bylo jasné, že tam při nejhorším doplavu. V okamžiku kdy jsem se rozjel z lávky a v jednu chvíli mi koukalo z vody pouze kormidlo jsem jen čekal, jestli se kajak vynoří, nebo jestli pod náporem nabrané vody klesne ke dnu. Naštěstí vyšla varianta A a já po pár tempech protnul cílovou pásku.

 

Jak Karel z kajaku málem ponorku udělal

 

A je po všem.

Po splnění všech cestovatelských plánů, jsme se šťastně vrátili domů. Ve čtvrtek jsme si ještě užívali poslední koupání ve vlnách Atlantiku a navštívili NP Doňana. Nejtěžší úkol na nás ale čekal až po návštěvě Rondy, která proslula jako kolébka býčích zápasu. Podobné pocity jako bezradný toreador jsme zažívali při skládání kol do krabic a rozdělování věcí do zavazadel tak, aby váhově vyhovovali požadavkům aerolinek. I tento zdánlivě nesplnitelný úkol se nám podařil a pak už nám nezbývalo nic jiného než vrátit parťáka a smířit se s tím že naše nejlepší dovolená v životě zítra skončí. To se taky stalo a v pátek v 9:30 jsme přistáli ve Wroclawi a krátce po poledni už jsme byli doma.

Nyní následuje pokus o stručnou fotogalerii. Nejdříve jsem měl v plánu vybrat dvacet nejlepších fotek, to je ale nesplnitelný úkol, protože dobrý jsou všechny. :-D Po důkladném promazání těch ošklivých se počet fotografií zredukoval z 950 na 460. Věřím, že takové množství každého stejně dřív nebo později omrzí, proto jsem jich vybral pouze třicet. 

První radost = Nordkap

Kámoši na severu.

Dokonalá idylka po celodenním dešti.

Není třeba komentář.

Přejezd polárního kruhu.

Zdroje pitné vody jsou v Norsku neomezené.

I obyčejná zastávka dokáže potěšit a poskytnout místo na přespání.

... stejně tak jako na oběd.

Venku konec světa a u nás pohoda - čaj, večeře, sucho, karty a teplej spacák.

Pyreneje.

Pyreneje + drsňáci.

Poslední posilnění před výšlapem do 2400 m.n.m.

Fandění na Vueltě.

Ložnice pod mostem.

Dálnice - jediné místo, kde se Matěj nebojí že dostane pokutu za rychlost.

Né vždy je to romantika.

Opět jedna "podmostovka"

Valencie a Matěj v ráji.

Ideální místo pro oběd.

Když tě na cestě přepadne bouřka, dej si karban.

Příjezd do Sierra Nevady.

Gibraltar v celé své kráse.

Zasloužená odměna po zdolání 6935 km. Vzhledem ke slavnostnímu okamžiku čaj vystřídala sangrie.

Vrcholovka.

Pěkné místo na usínání.

Kola už jsme měli dost, museli jsme si jít zaběhat.

Pro ty, co si myslí že jsme strádali.

Škoda že stál 2000 euro, mohl to být pěknej suvenýr.

NP Doňana.

Není kaktus jako kaktus.

Máme nového parťáka a navštívili jsme Afriku

Když jsme se rozhodovali co dál dělat, hotel a pláž nám nepřišli dost uspokojující. Na další výlet na kole a následný návrat do Malagy bylo času málo. Naproti tomu jen návrat by byl moc krátký. A tak jsme v našem týmu přivítali nového partnera. Jmenuje se Berlingo a slibuje další dobrodružství.

Hned v pondělí jsme navštívili ten pravý nejjižnější výběžek Evropy - Tarifa.

Množství windsurfistů a písečné duny dávají tušit, že toto západní pobřeží skrývá ještě mnoho krásy, která čeká na naší návštěvu.

Opravdu nejjižnější výběžek Evropy

V úterý jsme naopak opustili na chvíli Evropu a zamířili do Afriky. Prohlédli jsme si město Tanger, viděli sultánův palác, ochutnali tradiční menu v restauraci a prolezli místní trhy připomínající bludiště. Chtěli jsme si koupit velblouda, ale prý by nám ho nevzali do autobusu. Musela nám tak stačit jízda v sedle.

Nyní máme namířeno prozkoumat pobřeží Atlantského oceánu a ve čtvrtek večer na letiště.