Zábava v "parku" za Prahou

"PPS" - Tato kultovní zkratka označuje závod s názvem Pražský parkový survival a také konec letní sezony v přírodních vícebojích v ČR.  Je to již tradiční poslední závod před příchodem zimy a stejně tak tradičně se koná v pražském okolí. Zároveň je tento závod akademickým mistrovstvím ČR v survivalu jednotlivců.

Soustředěný výraz a Velká Amerika v pozadí

Hned na úvod musím pomluvit a veřejně zostudit členy oddílu, kteří ač mohli, na závod se vykašlali.

Karel - ač mohl (přehodit si službu na jiný den), nezúčastnil se 

Filip - ač mohl (vynechat trénink, na který krom jeho jako trenéra nikdo nepřišel), nezúčastnil se

Plechy - ač mohl (balit se později na odjezd, datovaný dva dny po závodě), nezúčastnil se

O dámské účasti nemluvě (viď Mašino ;-) ) 

Trestem budiž jim ušlá zábava, ztuhlé a ochabující svalstvo a přebytek financí. 

Ale, abyste si nemysleli, že jsem na to zůstal sám, věrným spolucestujícím se mi stal Aleš Trýzna. A dobře udělal.

V listopadu chladněji než v prosinci
Závod se konal 21. listopadu, tedy v době, kdy do česka dorazila poměrně studená fronta. I tímto bývá PPSko specifické. Nicméně na druhou stranu se nám počasí spíše vydařilo. I to sluníčko občas vykouklo. 

Letos organizátoři uspořádali závod v Zadní Třebani (ano, je to opravdu Třebaň a né Třebáň, jak si všichni myslí), což je blízko Karlštejnu. Známé prostředí, myslel jsem si. Vloni jsem v Zadní Třebani navrhoval ve školním ateliéru hospodu a Karlštejn jsem už také několikrát navštívil. Jediné, co jsem si ale opravdu pamatoval, bylo množství strmých kopců v okolí. 

Kolo, kolo, pak trochu něco a zase kolo
Letošní ročník byl svým rozložením disciplín poněkud specifičtější. Přesto, že obsahoval také In-liny, boulder, slanění, kajak a klasický orienťák podobal se spíš MTBO s vloženými disciplínami. Po letošním létě to ale vlastně bylo jen a jen dobře. 

Přesto, že jsme vzorně dorazili na místo startu včas a většinu věcí jsem měl již z domu připravených, klasicky jsem start stíhal jen tak tak. Naštěstí se ještě čekalo na větší experty. Někdo ze startujících si zapomněl tretry na kolo a někdo dokonce celé zadní kolo.

Stalo se očekávané
První etapa - MTBO. Hromadný start necelé padesátky natěšených cyklistů znamenal ostré tempo hned od startu. Po 200 metrech první "překážka". Lávka přes Berounku je totiž prý přísně pěší a porušení pravidla se policií trestá. Prý vzniká při přejezdu lávky cyklistou nadměrný hluk. O tom, zda si s padesátkou klapajících párů treter pomohli, nemá cenu diskutovat. 

Soustředěný výraz a pole v pozadí

   Od startu jsem samozřejmě neudržel klidnou hlavu a vyrazil jsem pronásledovat prvního závodníka nesledujíce mapu ani okolí. A tak následovalo to, co nemůže chybět v žádném z mých závodů - někdo špatně nakreslil mapu! Když jsem se o pár chvil později konečně našel, vracel jsem se zpět a cestou potkával nejen následující kontroly ale také ostatní závodníky (dokonce i závodnice). Jaké překvapení, když se předemnou objevil ten slavný Lom Velká Amerika. Hned mi ty dva modré fleky na mapě začali dávat větší smysl. 

   Přesto, nebo právě proto, že jsem se propadl pořadím mě závod začal pořádně bavit. Konečně jsem se trochu zklidnil, začal "mapovat" (dělat, že mapuju) a už mě nikdo neznervózňoval. Zbytek kola až po In-liny byl bez větších chyb a šlapalo se mi dobře. 

Soustředěný výraz a malebná Berounka v pozadí

   In-liny vedly podél berounky tam a zpět a když se mi podařilo dostat do tempa jako Sáblíková, málem jsem nevybral zatáčku z mostu dolů a zachránilo mě jen zábradlí. Když jsem se do tempa dostal podruhé, ztratil jsem z ruky mapu a musel se vracet. Pár lidí se mi přesto podařilo stáhnout. 

   Pak krátký přesun na boulder + slanění. Krásná skalka, se "schody" na vrchol. Takže boulder mám za sebou a ty lezečky co mám v batohu tahám zbytečně. Rychle slanit dolů a přes pár kontrol dolů k řece na kajak. 

   Pár kontrol to sice bylo, ale od té poslední ke kajakům taky celkem dálka a několik možností na postup. Jasně, že jsem vybral ten nejjednodušší po modré turistické značce a ač mě zprvu nalákala krásným asfaltem, postupně jsem se tam málem utopil v bažinách, což můj postup moc nezrychlilo. 

Nesoustředěný výraz, křeče v nohách a Berounka v pozadí

   Kajak se oproti očekávání pořádně protáhl. Přitom to na mapě byl takový kousek. Hlavní cíl, nepřeklopit se, se na konci u břehu za křečků klasicky mění na vylézt z lodi. Každopádně jsem ho jak se sluší a patří absolvoval. Hodně závodníků ho ale vynechávalo. 

   Zbýval už jen jednoduchý přesun na poslední disciplínu a to běžecký orienťák. Tak na tomhle přesunu mi poprvé na kole ujela "suknička". Tak tak, že jsem Báru Válkovou uvisel. 

Soustředěný výraz a pravděpodobně trenky v pozadí

   V orienťáku už jsem neměl se svým mapováním co získat, jen ztratit. To my bylo jasné už před vyběhnutím, ale když jsem potřetí běžel křížem krážem, kolem dokola, a hledal vrchol kopce, nebylo o propadu pochyb. Nakonec se ale ukázalo, že jen o jediné místo v pořádí. Zbytek trati jsem držel svůj předem důkladně promyšlený dokonalý postup a vůbec mi nevadilo, že ve skutečnosti není tak dokonalý. Dokonce jsem zmátl i Báru Válkovou, která se za mým přesvědčujícím projevem vydala. Brzy pochopila, oč tu jde a vydala se raději po svých. 

   Do cíle zbyl jen sjezd na kole a hotovo. Tam už se pořadí měnit moc nedalo. Nakonec tedy po propadu 6. místo v celkovém pořadí a mezi akademiky jsem dokonce zvítězil. Nakonec i Aleš si zajel životní výsledek, když v akademicích obsadil třetí příčku. 
   Ale proto jsme tam nejeli. Závod nás bavil a myslím, že to byla příjemná tečka za letošní letní sezónou. Doufám jen, že příště vypravíme z Krkonoš početnější tým! Rozhodně to stojí za to!

Zleva: Tomáš Johanovský, někdo malej, Aleš Trýzna
(aby vás to nemátlo, oni mají oba skoro dva metry...) 

Za odměnu: tady má Aleš taky jednu fotku, když já jich tu mám tolik