Nikdy neříkej nikdy. Každý zná, každý určitě říká. No jo,
ale u závodů to platí dvojnásob. Matně si vzpomínám, že když jsem loni běžel
Červenokosteleckou stovku, tak jsem taky něco takovýho vypustil. No jo, to už
tak po závodech bývá. Bolej tě nohy, tělo jako by nebylo tvoje, žaludek naruby
a myslíš akorát tak na týdenní spánek a na to, že takovou blbost už nikdy v životě
neuděláš. Jenomže! Stačí dva tři dny a už zase vymýšlíš co příště. Takže když uplyne
od sebevíc traumatizujícího zážitku celej rok, není co řešit.
Pak už je to jednoduchý. Koukneš do kalendáře, zjistíš že
máš volnej víkend, obvoláš „Sport nás baví, bavte se s námi.“, zjistíš že
na tebe všichni kácej, rozhodneš se že kácíš ty na ně, přihlásíš se a jedeš. Nic
složitýho, je to už téměř rutina.
Závod v šesti bodech:
1) Atmosféra – luxusní. Je to závod, na kterým se
zastavil čas. Každej dostane na startu tatranku a plechovku Gambáče. Časomíra
se měří na budíku, kterej leží vedle zažloutlého sešitu co pravděpodobně
pamatuje všechny předchozí ročníky. Žádný čipy, startovní čísla, trička,
ponožky, šátky, kalendáře, náramky a reklamní letáky…
2) Start – považuju to za zázrak, ale odstartoval jsem
včas. Dokonce jsem byl připravenej už 10 minut předem. Nevídané. Odměnou za
to bylo zvěčnění na startovní fotce. To považuji za nejcenější úlovek.
3) Trasa – pozměněná trasa slibovala oproti loňsku větší
atraktivitu. To se taky podařilo. Co ale zůstalo prakticky stejný byly
asfaltový kilometry. I když celej závod vede pouze po turistických značkách,
asfaltu se vyskytuje víc než je zdrávo.
4) Taktika – včasnej start mě rozhodil. Na to
nejsem zvyklej, ale i přesto jsem si s tím poradil. Od startu jsem šel
svoje tempo a zahřívací výstup na Žaltman jsem si užíval. Pak se to ale zvrtlo
a postupně jsme se seběhli do tříčlenný skupinky. Když se chlapi takhle
seběhnou, nevěstí to nic dobrého. Z pohodového výběhu se stane přehlídka alfasamectví.
Nejdřív jsem se snažil, pak mě ale došlo že jsou 2 hodiny ráno, nikde nikdo,
všude celkem solidní tma a nikoho z těch borců neznám. To znamená, že když
je nechám blbnout, nenápadně zpomalím, dám si sváču a budu je jistit zezadu,
nikdo se to nedozví. Srabáctví se vyplatilo, chvíli jsem běžel sám, potom jsem
jednoho odpadlíka doběhl, chvíli jsme klábosili a pak jsem mu pláchnul.
5) Bloudění – trochu jsem to přemachroval. Celou
dobu se mě dařilo jak nikdy. Nejspíš to bude tím, že trasa byla opravdu komplet
po turistických značkách, na to se ale nikdo ptát nebude. Na devadesátým
kilometru jsem si představoval, jak na blog hrdě napíšu, že jsem zvládnul celej
závod bez jedinýho zaváhání. Tyhle představy mě vydržely ještě pět kiláků a sen
o fajnovým namachrovaným článku se rozplynul. K osudové chybě přispěly tři
události. Zmatek na trase, zmatek v mapě a zmatek v hlavě. Když se
tyhle tři zmatky daly dohromady, bylo z toho 15 – 20 minut bloudění a
nespočet sprostých slov.
6) Cesta domů - bejvaly časy, když jsem po závodech zvládnul buď večírek, nebo cestu domů. Ani to už ale není co bejvalo. Plnej sil jsem odvezl největšího souputníka na nádraží a s ujištěním, že jsem v pohodě jsem vyrazil domů. Po pěti minutách přišla první únavová podpásovka, pak druhá a dokonce i třetí. Nakonec to spravily tři budící zastávky a hoďka a půl spánku.
Nakonec z toho bylo třetí místo. O to ale vůbec nejde. Každej v cíli dostane účastnickej list a s vítězným pocitem odejde domů.
Přesto jsem si ale jednu cenu odnesl. Byla to odměna za nejmladšího účastníka!!!
Napsal: KaReL
 |
| Start! |
 |
| Mapa. |
