Peak2Beer

Autor: Kristýna Kožnarová

O velikonočním víkendu, v sobotu 26. 3. 2016, se konal u nás v Krkonoších 1. ročník extrémního triatlonového závodu – Peak 2 beer.
Číst o závodě Peak 2 beer by bylo určitě mnohem zajímavější z pohledu vítěze, kterým se nestal nikdo jiný, než náš Matěj Kubina. Ale protože mě kulturní referent našeho teamu neustále bombardoval připomínkami, kde je článek, bylo to tentokrát na mě. Tak doufám, že i já Vám budu moci podat zajímavý „report“ ze závodního pole.
Závod je odstartován na Benecku v tisíci metrech
nad mořem na kopci Žalý, odkud se závodníci vydávají na první část trati, kterou představuje sjezd na lyžích. Následuje běžecká část dlouhá asi 1,2 kilometru a poslední je jízda na horském kole. Nejdříve po silnici a pak terénem. Závodníci projedou cílovou páskou v Dolních Štěpanících ležících asi ve 400 metrech nad mořem, kde na ně místo klasického pozávodního čaje čeká vychlazené pivo. Celková délka závodu je necelých 8 kilometrů.

Cejtim se dobře, stojim na tom skvěle...

Když jsem se doslechla o tomto horském triatlonu, sváděla jsem takřka boj sama sebou. Závod se koná na místním kopci, takže jde prakticky o povinnost zúčastnit se. Ale na druhou stranu, cokoliv co je extrémního, není pro mě. Já mám z těchto věcí strach (kdyby se závod konal v opačném směru a jelo by se do kopce, to bych uvítala raději). Každopádně jsem se rozhodla pokořit výzvu a přihlásila se.Jelikož den před závodem lilo jako z konve, začala jsem být lehce nervózní. Trať plná kořenů a kamenů mě děsila i za sucha natož plná bahna a vody. V sobotu se ale vyčasilo a tak v den závodu bylo krásně.
Triatlon byl odstartován v 17:00. Na staru jsme neměli lyže na nohou a museli k nim doběhnout, nazout a pak se teprve pustit do boje. Já jsem až s překvapením nazula bez problému (a to mě hodně překvapilo!) a vyrazila střemhlav do závodu. Na trati byly i místa bez sněhu, takže člověk musel lyže zout a přeběhnout je. Samozřejmě byli i tací, kteří za cenu vítězství neztráceli čas a jeli hlava nehlava, sníh ne sníh.Dole na nás čekaly běžecké boty a s nimi naše tajná zbraň, lžíce. Vyrazila jsem na etapu číslo dvě s mylnou představou, jak hezky se mi poběží. Namísto toho jsem vlekla nohy jak kámen.  Ale nevzdávala jsem to a pádila na centrální parkoviště na Benecku, kde byla připravená kola.
Do třetice všeho dobrého – zase jsem přezula, tentokrát do nášlapů a pustila se do cyklo etapky, která mě už od začátku děsila nejvíc. Ukázalo se, jak jsem předpokládala, že na tohle opravdu nejsem přirozený talent (a už rozhodně nejsem žádný rider) a při cestě do cíle jsem ztratila veškerou naději na to, že přijedu živá a zdravá. Nicméně zázraky se dějí a já dojela do cíle na krásném čtvrtém místě. Dala si pivo a bylo mi jasné, že příští rok, se mnou můžou na startovce počítat znovu.