Sport nás baví, bavte se s námi.: srpna 2017

To si takhle sedím, projíždím termínovku a najednou mě začne bušit srdce, zrychlí se dech, tvrdnou nohy a motá se hlava. Však to znáte… Ten pocit, když objevíte něco úžasnýho a uvědomíte si, co by se stalo, kdyby jste to náhodou neobjevili.

Našel jsem totiž závody přes celou Velkou Fatru a ještě kousek navíc. Moje pocity umocňoval drsňáckej název „Ultrafatra“ a hesla střídající se na titulní stránce jako „Zaži divočinu“, „Adrenalín na skalnatých bralách“ a „Spojenie človeka s prírodou“.

Bylo jasný, že tam nesmíme chybět. Přihláška byla během minuty odeslaná. Měsíc do závodu se nesl v obvyklém duchu – hromada řečí o tom jak začneme trénovat a pak už jen spousta těšení.

Ve vlaku jsme seděli každý sám. To aby jsme se mohli nerušeně koncentrovat a těšit se každý po svém. Na nádraží jsme přezuli boty, hodily věci do úschovny a vyběhli na prohlídku posledních kilometrů závodu. Během toho jsme si uvědomili dvě věci.

Věc první: Přijet sem byl super nápad, lepší terén pro běhání jen těžko pohledáš.

Věc druhá: Bez hůlek to bude sakra těžký.

Večer se blížil, euforie nás opouštěla, tak jsme se šli odprezentovat, zabrat místo v tělocvičně, připravit si věci na závod a prohlídnout večerní Ružomberok. Před spaním se Matěj rozhlédl po tělocvičně a situaci okomentoval slovy: "Tak se na to podívej, místnost plná sebemrskačů." Ať už to znamenalo cokoliv, byla to pravda.

Závodní den začal budíčkem, vydatnou snídaní a přesunem na start. V 7:00 to odstartovalo a stálo to za to. Však posuďte sami...