P100

Pražská stovka, pro ultra běžce známý pojem, který budí respekt. Jenom při vyslovení se i zkušeným borcům rozklepou kolena. V čem se liší od ostatních stovek? Především tím, že to vůbec není 100 km, ale vždycky o kus víc, dál neobvyklým termínem, náročnou trasou a bohatou historií.

Kouzlo P100 spočívá v tom, že trasa není nikdy stejná, obsahuje minimálně asfaltu a je vedena maximálně přírodou. Cíl je sice tradičně v Praze, tím ale všechny jistoty končí. Startuje se na určeném místě, zhruba 100 km od Prahy a pak už je na každém jak s porcí kilometrů naloží.

Krátký rozbor účastníků:

a)      Ostřílení závodníci, zkušení borci a ultramaratonci, pro které jsou běžecké boty a propocené tričko rituálem, který pro ně znamená víc než život. Před závodem studují trasu, upravují jídelníček, ladí formu a v závodě si měří mezičasy. (Přístup, který známe jenom z knížek a z vyprávění…)

      b)    Borci, kteří si na závodníky jen hrají, kteří si potřebují dokázat, že ještě nepatří do starého železa, že pro ně není nic problém a že pokud budou trpět, určitě to nedají najevo. Místo přípravy jim dojde, co provedli a do poslední chvíle se snaží vymyslet jak se ze závodu vyvlíknout. Nakonec zjistí, že zítra je start, příprava neproběhla a přesto jdou spát s klidným svědomím, že to nějak dopadne. (Ukázkové případy – Já, Matěj, Filip)

      c)     Pohodáři, pro které je běh sprosté slovo. Místo běžeckých bot obují pohorky, místo ultra batůžků vezmou krosnu a místo gelů nabalí hromadu jídla a pro jistotu věci na přespání. Nehoní si ego, čas nehraje roli, jejich cíl je si to užít. (Náš sen!!!)

Máme za sebou první rozbor dnešního článku, budeme pokračovat. Jsou připraveny tři verze průběhu závodu. Každý si najde svoje. Někomu stačí jedna věta a zbytek si domyslí, jiný se rád dozví stručný průběh závodu a někdo si třeba z nudy přečte zdlouhavý monotónní vyprávění, jen aby nemusel dělat něco užitečnějšího.

a)      Běželi jsme přes Brdy, bylo to moc fajn.

b)    Běželi jsme P100, byl to fakt zážitek. Start byl kus od Plzně, cíl v Praze. Moc jsme si to užili, dost jsme se i trápili, euforii střídali krize, někdy se běželo, někdy se šlo.

c)     Jak už to bývá, naše neschopnost a neponaučitelnost se projevila už dávno před startem. To třeba tím, že zbývalo asi 20 minut do odjezdu vlaku z Prahy na místo startu a my pořád zmateně pobíhali u Matěje v bytě a přemýšleli co je na závod nezbytně nutný, co oželíme a kolik si nabalit sušenek. Nakonec jsme si přiznali naši marnost a usoudili, že bude lepší, když se vydáme na další vlak, kterej jede za hodinu. Opět nic nového, dobíháme na vlakáč, zbývají 4 minuty do odjezdu posledního vlaku a my stojíme frontu na lístky. Filipa vysíláme, ať najde vlak a v případě nouze ho trochu pozdrží. Za chvíli se vrací, že nenašel koleje… Nakonec to s přehledem stíháme a asi 30 vteřin před odjezdem nastupujeme do vlaku.

Během cesty se snažíme nahnat poslední minutky spánku, ale marně. Po pár hodinách přijíždíme do Spáleného poříčí a absolvujeme povinné předstartovní rituály. Deset minut po jedenácté večerní si užíváme ohňostroj a vyrážíme vstříc nezapomenutelným zážitkům. Běžím s Filipem a po 500 metrech narušuje naše soustředění Matěj, kterej běží v protisměru a huláká, že ztratil itinerář a že se musí vrátit na start pro jinej. No co, smějeme se co to dá a běžíme dál. Za pár kiláků nás kosmickou rychlostí dobíhá a říká, že chvíli poběží s námi. Vydrží mu to asi 2 kroky a už neohroženě pokračuje v nastoleném tempu. My se nenecháme znervóznit a pokračujeme s rozvahou. 

Tak si tak běžíme, dlouho ve tmě, potom dlouho za světla a potom zase ve tmě. Chvíli pře druhou tmou dobíháme k našemu velkému překvapení Matěje, kterej řádně občerstvuje na předposlední občerstvovačce. Ptám se co se děje, protože měl dost velkej náskok. Prej si udělal něco s kotníkem, strašně ho to bolí a asi počká na nějakej bus. Není potřeba moc slov a rychle si uvědomí, že jediná omluvenka ze závodu je týden starej úmrtní list, ten nemá, tak pokračuje dál. Posledních 40 km teda běžíme všichni pohromadě. Snažíme se napodobit běh, ale asi to není úplně ono. Naštěstí nebloudíme, jsme na tom všichni stejně špatně, tak se pomalu suneme k cíli. 

Já bych strašně rád napsal něco o závodě, o tom jak to probíhalo kilometr po kilometru, o čem jsme si povídali, kolik jsme snědli sušenek, kolik vypili pití, kolikrát jsme byli na záchodě, kolik jsme řekli sprostých slov, kolik lidí se divilo, co jsme to za blázny, kolik jsme potkali srnek, kolik jsme viděli hvězd apod. Jenomže já to nevím. Já jen vím, že jsem běžel celou trasu s Filipem. Že jsme běželi krásnou brdskou přírodou, že jsme poctivě zapisovali kontroly, že jsme si dali na občerstvovačkách polévku, že jsme si velkou část závodu nadávali, proč to děláme a že už to nikdy neuděláme, že jsme se úžasně odreagovali, že jsme poznali zase kus sebe, že to celý měřilo 151 km, že to trvalo 25 hodin a že to byl zážitek, kterej z hlavy jen tak nevymažeme.

Závodník

Boreček

Výletník

Jsou i světlý chvilky...

  Fotky převzaty z: http://pason.rajce.idnes.cz/Prazska_stovka_-_2016

  Web závodu: http://www.dalkovepochody.cz/ps.htm

  Sepsal: KaReL 

Obépéháčko

 OBPH alias Orientační Běh Pražských Horolezců, tradiční to již akce v našem kalendáři. Tento závod je pozoruhodný hned několikrát: jde o unikátní spojení orienťáku a lezeckých technik, většinou je zajímavý mapově a v hezké lokalitě, kontroly jsou všude možně jen ne zapíchlé v zemi a hlavně je to závod co nechceš vyhrát ( vítězům totiž připadne povinnost pořádat následující ročník).

A jak to vlastně letos bylo?

Chceš kontrolu? Poraď si

Jako již vloni a předloni tak i letos vyrážíme s Matějem vstříc nástrahám Obépéháčka, původně měl ještě naši cestu rozveselit Aleš, ale nepodařilo se mu řádně vypálit červa a tak nám ubyla konkurence.  Okolo 6té večerní se dovalíme na Vysočinu do Svratky, kde bylo pro letošek centrum závodu. Start stíháme kupodivu v čas ba dokonce s předstihem, bereme mapy a vyražíme na noční scorelauf s limitem 3,5 hodiny. Hned první kontrolu nemužeme najít (klasika), kašleme na ní a vyrážime na druhou tu berem bez obtíží. Celkově se dá říci, že až na pár smolých momentů jako je třeba azimutová kontrola schovaná v krtičinci (kterou nemáme), se nám v noci i dařilo někdy se štěštím,jako třeba když měla být kontrola na kameni, ale ona byla pod ním, na což jsme přišli po té co se z pod kamene najednou vysoukal chlap. Noční etapu jsme nakonec zvládli bez 4 kontrol celou.


Denní etapa to je opět scorelauf tentokrát s limitem 7h a daleko daleko většimi záludnostmi. Po startu jako již tradičně nemužeme najít hned první kontrolu, s obtížemi bereme druhou, třetí a čtvrtá jsou klasiky Obpéháčka, tedy kontroly na stromě (takže pro mě: Matěji lezeš? Já dám sváču). Další kontroly jsou buď na stromech, kamenech, v hustníku, posedu atd. atd.

Půlky stažené zimou

Velmi zajimavá byla kontrola na břehu rybníka, ale možná ještě více její sestřička (za tři body) přímo v rybníce. Tři body se sakra hodí a tak shazuji svršky, tedy spíš spodky, beru nafukovací obruč a vrhám se do živlu. Voda rozhodně neměla teplotu Karibské riviéry, spíše se mi zdálo, že si na břehu berou kluci brusle a hledají puk. Ale naštěstí mě hřeje mládí a také jsem viděl jeden díl Beara Grillse, vím tedy jak přežít arktickou vodu :D. Tři body máme a já se zahřívám během na další kontroly, které jsou opět na stromech a tak si Matěj zalezl a zajumaroval.

Letos došlo i na zbraně

Další poměrně usměvná kontrola  (alespon pro ostatní, ne pro nás) byla na konci poctivého konopného lana, na které se dalo vyšplhat nebo prusíkovat, ale tento postup byl na nás moc mainstream a tak: hážeme náš Arboristický pytlík na větev (1,5 min), protahujeme lano (2 min i s uvázáním), Matěj prusíkuje na větev (3 min), přemýšlíme jak zdolat ty zbylé 3 m. totálně oslizlého dubu (20 min) nakonec Matějovi navazuju na naše lano to původní konopné a on si pak ty 3 metry hezky doprusíkuje.
Závod pokračuje dál a my letíme z jedné kontroly na druhou, časový limit bohužel letí daleko rychleji než my a tak musíme upravovat strategii a začít vynechávat kontroly. Cestou bereme i kontrolu na občerstvovačce, která byla v průvodce popsána: 24 Občerstvovačka - BASY. Jaké to zklamaní, že basy byly prázdné a muselo na ně lézt aby sis mohl cvaknout další bod a mastit na další mapu pro další bodíky.
Čas nás nakonec stejně dohnal a my musíme zamířit k cíli. Stíháme to s přehledem, odevzdáme průvodku a jdeme na guláš.

Co se týká výsledků zatím nevíme. Na bednu to nebylo a tak jsme vyrazili k domovu ještě před vyhlášením.

Zkroť si svého medvěda

🏃Filuna🏃

Parkáč

Přišel podzim. To je období, kdy kluci z hor pravidelně vyrážej do kraje a zakončujou letní survivalovou sezónu. Letos tomu nebylo jinak a nejvyšší funkcionáři týmu „Sport nás baví, bavte se s námi.“ nebyli výjimkou.

Letos bylo místo konání zahaleno krom sněhu také nádechem dobrodružství. To by nebylo vzhledem k povaze závodu nijak zvláštní. Jelikož se celý závod odehrával v okolí Mníšku pod Brdy a v Brdských lesích, pociťovali literárně vzdělaní jedinci zvláštní pocit a závod pojali jako putování po stopách Káji Maříka dobře známého z povídek Marie Černé-Wágnerové.

Zpět k závodu. Už během cesty jsme značně pochybovali, jestli měli organizátoři na mysli kolečkové brusle, nebo klasické zimní. Po chvíli polemiky jsme se shodli, že hůlky máme, takže to i na sněhu nějak zvládneme a alespoň bude sranda. Po příjezdu do místa konání nás překvapili hned dvě věci. Za prvé, že jsme přijeli včas a za druhé, že estráda v podobě in-line bruslení na sněhu je zrušena a nahrazena během.

Před startem jsme stihli obhlídnout soupeře, připravit si věci a zakreslit postupy do map. Po startu už následoval klasickej průběh. Matěj vyrazil, jako kdyby nevěděl, že v cíli na nás stejně musí počkat a po 500 metrech zmizel všem z dohledu. Zkušení soupeři drželi rozumné tempo a nenechali se vyhecovat ke zbytečným chybám. My s Filipem jsme tvořili výjimku. I přes velmi pomalé tempo jsme dokázali vyrobit spoustu mapových chyb. První kilometry závodu se nesly v duchu nadávek a řečí, jak jsme neschopný. O to víc nás potěšilo, když jsme slaňovali a Matěj přibíhal za náma. Prej se ztratil, sice jednou, jen na první kontrolu, ale za to pořádně.

Škodolibá radost nám způsobila vyplavení adrenalinu, mnohem lepší náladu a rychlejší tempo. Do teď to byl závod, od teď už jen týmová časovka. Ačkoliv jsme se snažili roztrhat a závodit každej za sebe, nedařilo se. Většinu závodu jsme jeli ve složení Já, Matěj a Filip. Buď přímo spolu, nebo minimálně na dohled. Můj pokus o roztrhání skupiny při super rychlé zastávce v depu se povedl na pár kilometrů cyklistiky, pak se vše vrátilo zase do normálu. 

Mrazivé počasí a přítomnost sněhu udělala z jinak klasické cyklo etapy celkem zajímavej vejlet. Bylo pod nulou, nejdřív mrzlo kolo, potom nohy. Ani jedno nebylo žádoucí. Mé projetí potoku napřímo, místo po lávce, v domnění, že omyju kolo a klukům ujedu, skončilo jen ještě víc mokrýma nohama. Na čistotě kola se nic nezměnilo.

K rozluštění záhady došlo až pár kilometrů před cílem, kdy Matěj zariskoval a jel zkratkou. Já s Filipem jsme vesele pokračovali v duchu hesla "je to sice delší, zato horší cestou". To vyústilo v jasnej náskok Matěje a finisherskej souboj mě a Filipa o druhý a třetí místo. Nakonec jsme posbírali všechny medaile v kategorii akademiků a po důkladném rozmrznutí vyrazili domů.

Více info: http://www.adventurerace.cz/PPS/

Fotky zatím nejsou. Potom možná doplním.

KaReL

Valná hromada

Již druhá Valná hromada, skupiny Sport nás baví, bavte se s námi, se uskutečnila v nové klubovně na Benecku. Prvním bodem bylo opékání buřtů a probrání posledních novinek. Následovala prezentace stávajících členů a nábor nových členů, kteří svým podpisem na prezenční listině stvrdili i příslušnost do naší skupiny. Dále se další body VH prolínaly s volnou diskuzí a zábavou. Vedení skupiny zůstalo ve stejném složení, k dalším volbám dojde až za 4 roky.

Zajímavé útržky ze zápisu Valné hromady:

20:46 Zahájení - prezident vede monolog je to komedie
20:47 Nová klubovna (odsouhlasena)
20:48 Bára Č. rozbila talíř (už je nalitá)
20:51 Představení přítomných členů, jediná Lucka Ch. se představila smysluplně
20:53 Papája zvolena fotografkou skupiny
20:55 Lucka Ch. zvolena sportovním konzultantem skupiny
20:56 Má proslov, chce více společných akcí (pochválena prezidentem)
20:59 První kolo panáků, prezident pije tupláka (nalil si ho do nosu)
21:04 Zhodnocení výsledků skupiny (obstojné)
21:06 Zhodnocení šéfredaktora blogu (tragické)
21:14 Lukáš K. má poznámku k názvům článků - lepší názvy = větší sledovanost
21:16 Mladej Lampre založí Youtube kanál a bude jeho správcem
21:17 Mašina natočí dokument o skupině (ráda)
21:20 Pochvala prezidenta Kulturnímu referentovi za založení kalendáře Kulturní akce
21:22 Zhodnocení MHFF (nepublikovatelné)
21:25 Nový a jediný budoucí zdroj příjmů skupině, prezidentovy raw sušenky (jsou výborné)
21:48 Sníh nenapadl, tak jsem si udělali vlastní!
22:00 Lucka Ch. chce platit členský příspěvek (jediná)
22:10 Prezentace Kulturního referenta a prezidenta: Řešení na mužské problémy       
          Žvýkací gumy Pedro
          Chceš-li aby se ti péro zvedlo,
          žvýkej denně jedno Pedro.
          Chceš-li aby ti tvůj úd stál,
          žvýkej Pedro dál a dál.
22:18 Rozhodnutí o uspořádání vlastních závodů, nejspíše přírodní víceboj
22:20 Bára Č. nechápe funkci prezenční listiny na budoucí akce (a to je Bc.)
22:37 Prezentace Kulturního referenta a prezidenta: Tretre - osmažené prasečí předkožky (dále nepublikovatelné)
22:47 Chlastací soutěž: Alkoholici vs. Nealkoholici
22:49 Vítězí Alkoholici
23:00 Odsouhlasení vytvoření Kroniky, má na starost šéfredaktor
23:04 Odhlasováno, že Mašina bude mít dítě
23:17 Prezident ukončuje schůzi, následuje volná zábava


Všem kteří dorazili DĚKUJEME! Věříme, ve 100% na všech nadcházejících akcích.


Přátelé hor, kulturního dění v Krkonoších a sportovní nadšenci neváhejte a přidejte se k nám!

Šéfredaktor blogu PLECHY

Mistrovství Jilemnice v orientačním biatlonu

Již 3.ročník Mistrovství Jilemnice v orientačním biatlonu se uskutečnil v neděli 16.října, tradičně se startem na náměstí. Pro letošek došlo k přesunutí střelnice k atletickému oválu, kde mají mladí biatlonisté střelnici. Důvodem k přesunu bylo loňské, údajné prostřelení jednoho z oken radnice (závodník se prý špatně seřízené mířidla :-) ).

Kdo se ptá co je to orientační biatlon? Odpověď je jednoduchá startuje se s mapou v ruce a přibližně v polovině trati přibíháte na střelnici, kde si odstřílíte jednu položku vleže (za každý nesklopený terč je jedna trestná minuta) a dále pokračujete v orienťáku.

Krátké zhodnocení závodu:

Karel - Na start se postavil z naší skupiny jako poslední, prý aby mu slehlo po nedělním obědě. Nenechal se rozhodit našimi řečmi o rychlém běhu a bezchybné střelbě. Vydal se čelit své trati, kterou zvládl doběhnout v nejrychlejším čase a vše doplnil bezchybnou střelbou. A bezpochyby se stal letošním Mistrem Jilemnice v orientačním biatlonu.

Eliška - Dalo mi hodně úsilí ji přemluvit k účasti na vůbec nějakých závodech. Byl to její první orienťák i střelba ze vzduchovky na terče. S nulou na střelnici a prý i dobrým mapováním zvládla trať. Bohužel se u ní projevila, zhouba lidstva LENOST, která jí nedovolila se dostatečně fyzicky připravit. Ale účast se cenní!

Dále už není o čem moc psát další naše výsledky byly ostudné buď střelbou či orientačními schopnostmi. Ale v krátkosti:

Matěj - K údivu přijel včas na prezentaci. Jako obvykle brečel jak ho bolí nohy. Tři minely na střelnici a chyba hned na první kontrole mu nedovolili bojovat s Karlem.

Filuna - Bezchybné mapování, nepodpořené během a bohužel ani střelbou.

Plechy - Chyba u třetí kontroly, kde mě nenapadlo se podívat nad sebe na schody mě stála 4minuty a tím i celý závod. Na střelnici jsem zariskoval nakropil to tam, škoda že jsem neudržel nervy na poslední ránu.

Se smutným konstatování, že se skoro domácího závodu zúčastnili 4 členové (tvrdé jádro skupiny) a jedna sympatizantka. Zbytek týmu se ani neobtěžoval omluvit. Do příštích závodu budeme muset vymyslet nějaké sankce!

Výsledky závodu: http://www.ok-jilemnice.cz/wp-content/uploads/vysledky-mjob-2016.pdf

Fotografie (snad nějaké přibydou): https://www.zonerama.com/OK-JIL/Album/2288123

Příští týden nás čeká vrchol krosové sezony v podobě Jilemnického krosu a valné hromady (místo a datum se v nejbližší době upřesní). Věříme ve 100% účast našich členů!

PLECHY

1. místo prezident Karel

Nástřel

"V akci"

Eliška

S úsměvem jde všechno líp!

Reklama na HSK Benecko

Hoši od Bobří řeky

Filip:
Rok se s rokem sešel a já tam málem pošel (spíš chcíp :D). Tímto krátkým veršíkem by se dal chrakterizovat letošní Bobrcup z mého pohledu běžce, ale začneme pěkně od začátku.

I přes veškeré sliby sám sobě, že už na Bobru nikdy nepoběžím jsem byl opět nominován do běžeckého úseku naší štafety. Bylo to dáno především tím, že jsem kvuli zranění z léta nedokázal během přípravy udržet pádlo nebo zatočit řidítky:D. Letošní trénink na Bobra byla mizerie. Kilometrů jsem naběhal málo a ještě ke všemu pomalu. Ale co, Bobr je závod teamů a jelikož jsme v letošním ročníku měli k dispozici super kajak a zkušeného kajakáře, šel jsem do toho. Navíc letošní novinka, závodu se učastnil i náš kamarád z hor a z bíle stopy Jirka H., závodící za profiteam který bojoval o umístění v top 10.

Druhý brod - tady to ještě šlo

Předstartovní rituál byl již celkem tradiční, večer Omega, kvalitní spánek, vydatná snídaně a okolo 11 rozcvička abych byl před 12 připraven s dalšími dvěma sty kolegů na startovní čáře. Poslední minuty probíhají také tradičně za zvuků melodie z Posledního mohykána. Toho přerušuje startovní výstřel a zběsilý úprk na první brod. Ten zvládám celkem v klidu, také ten druhý je hračka. Jirka mi sice utíká už od startu, říkám si: Noco běží za profíky tak asi musí. Já si běžím své tempo a snažím se z poměrně dobrého startu vytěžit maximum. Ale zhruba na druhém kilometru dostávám od závodu tvrdou ránu, dech se krátí, nohy zpomalují, žaludek se chce proleptat břichem ven, pocit krve v ústech. Říkám si: To je konec! Ale ne Bobr se přeci nevzdává! Tak se seber vole a zkus to rozběhnout ostatním je určitě taky blbě!...No ostatním blbě nebylo, a tak se začínám propadat a předbíhá mě první žena, nakonec se chytám tak zhruba stejně silné skupinky, trochu se mi uleví a mastím si svých maximálních 4:20/km rychleji to prostě nejde. Cca v polovině je třetí brod, ten mě malinko probere, nohám se uleví a já přestávám mít v žaludku pocit podobný samurajské harakiri.

Třetí brod - tady to ještě nešlo

Druhá polovina závodu se mi běží o poznání lehčeji, nejen proto, že monotonní tempo narušil jeden kopec a seběh, ale také proto, že se každým krokem blížím blíž a blíž k cíli. Naše skupinka se rozdrobila a zůstal jsem jen já s jedním závoďákem, schovaný za ním jako Contador za Kreuzigerem běžím co to dá, nakonec už vidím poslední brod a za pekelného pozvbuzování Karla, přeskáču jako Hejnová v nejlepší formě 3 klády a předávám Matějovi ten ohlodanej klacek (rozuměj štafetový kolík). Mam hotovo, úleva, teď už jen fandit klukům.

Pofík Jiřan má hotovo

Nakonec jsem byl běžecky jen o minutku pomalejší než vloni, což beru jako úspěch vzhledem k minimální přípravě.... Ale kluci už jsem vám to řikal, pro jistotu to ještě napíšu sem, za rok už běží někdo z VÁS :D








Matěj:
Nemůžu si stěžovat, zase jsem letos uhrál to kolo. Běhna byl Filip, páč nic jinýho nemohl a Karla jsem ukecal na novou loď. Docela jsem se těšil. Po loňské zkušenosti mi kolo připadalo jako nejlepší disciplína z téhle trojice. Jenže loni jsem měl taky najeto o necelých 7000km víc...

Konečně voda

Jakmile doběhl ten polomrtvej blázen, vyrazil jsem stejně jako loni - na krev hned od startu. Zpočátku šlo vše podle plánu. Nohy mě okamžitě odešly - stejně jako loni - a tak jsem čekal na ten okamžik, kdy to povolí a já pojedu jako střela a závodníky si budu navlékat jako korálky - jako loni. Letos jsem se nedočkal....
Poslušně jsem se zařadil a snažil se přemluvit své tělo k rychlejšímu pohybu. Do kopce to bolelo víc, než jsem byl zvyklý a po rovině jak kdybych někoho tahal. Jenže tohle je závod, který se nevzdává. Ani když mě už potřetí dojel kluk v žlutým dresu (pokaždé jiný - "zřejmě dobrej voddíl"). V hlavě mi přitom znělo Nohavicovo: "Když to nejde, tak se musí jet a všechno časem přejde!"
Nějaké jednotky závodníků jsem tak přeci jen dojel. Napadlo mě, že by v tomhle vedru mohlo pomoci schlazení v brodu. Co čert nechtěl, brod byl vyschlý.... Zpropadený globální oteplování! Dočkal jsem se až těsně před cílem, ale tam už bych to bez toho přežil. Tak jsem aspoň umyl kolo a spěchal předat ohlodanej klacek nedočkavému kajakáři. Nakonec čas lepší - než loni - asi o minutu. Zřejmě lepší aerodynamika letos...

Karel
Kajak, kajak, kajak. Zní to jako prokletí. Původní plán byl jet Bobra třikrát, aby si každý z nás vyzkoušel postupně všechny disciplíny. Tři roky uběhly jako voda a já potřetí usedám do kajaku. Na první pohled to vypadá jako nudná rutina, ale opak je pravdou. Protože jsme letos měli k dispozici opravdový závodní sjezdový kajak, musel jsem s tréninkem začít o pár dní dříve, než obvykle. Jelikož trénink v předchozích rocích spočíval v 1-2 svezení, nebylo těžké trochu přitvrdit.

Počáteční nadšení, ambice a cíle padly hned na prvním tréninku. I přes odborné rady a skvělý dozor jsem byl nucen všechny síly soustředit do pohybů, které mě udrží nad vodou, nikoliv do pohybů, které mě zrychlí. Počáteční pokusy prováděl zmar a opakovaný nedobrovolný nácvik polovičních eskymáckých obratů. Čas plynul, ale technika se lepšila šnečím tempem. Poslední trénink jsem končil s vědomím, že jsem se naučil udržet se na kajaku, nikoliv však pádlovat v závodní rychlosti.

Nastala sobota, přišel čas startu a všechno vypuklo. Filip s Matějem měli nelehkej úkol, kterej spočíval v nahnání co největšího náskoku, abych mohl ztrácet a přesto to neskončilo ostudou. Svůj úkol splnili na výbornou. Já si prošel předstartovním rituálem v podobě fandění prvnímu závodníkovi při dojezdu do cíle, převzal jsem si kus ohlodanýho klacku a vyrazil jsem do boje. Běžecká část, skok do vody a běh k lodi. Dosud to šlo jako po másle. První zápletka nastala, když jsem hledal svojí loď a povedlo se mě to až na třetí pokus. Dál se odehrávala ukázková tragikomedie, ve které jsem si nedobrovolně střihnul hlavní roli. Decentní začátek v podobě nemotorného nasedání do lodi přešel v plácání pádlem ve snaze dostat se k otočce, komickou otočku se způsobením lodní zácpy v nejužším místě řeky a tragickým plácáním se zpět. Hlavní děj přišel při vystupování a rozhýbávání ztuhlých a brnících nohou. Přeběh, brod a sjezd první lávky už zase takový trapas nebyl. Podjezd pontonového mostu, kolize s nevrlým soupeřem, marný pokus o sprint a opětovná komedie během vylézání. To vše vyústilo v dramatický finiš s nerudným soupeřem, ze kterého jsem vyšel jako poražený.

  

       

Eskymáka jsme se nedočkali

Čas o fous lepší než loni, to zní fajn, ale rozhodně to   nevyváží skalp od tří holek, ani marnost nad marnost při pohybu na vodě. Celou akci spojuje skvělá atmosféra, bohatej doprovodnej program a dobrá parta lidí. To jsou věci, který nejsou samozřejmostí!

Nakonec to i cinklo

Nakonec to zacinkalo - kategorie akademiků 2. místo a celkově asi 28. 

To je historicky náš nejlepší výsledek na tomto závodě a zároveň to potvrzuje fakt, že čím VÍC děláme NIC, tím LÍP na tom jsme a proto nás sport BAVÍ. 

P.S. Kdo to dočetl až sem, je za odměnu zván na podzimní posezení. 

Značka: To pivo do jara nevydrží! ;) 

Mini CZAR aneb Neponaučitelní

Autor: Matěj

Letošní Wenger CZAR měl být úplně jiný. Jenže jak už to tak bývá, „chlapci míní a dívky mění“. A tak, přesto že v našem okruhu máme nespočet krásných, chytrých, sportovně nadaných a zážitku chtivých dívek, nepodařilo se nám žádnou z nich k závodu uvrtat. Jedna se učí, jedna je těhotná, další po porodu, jiná zas nedostane volno v práci a tak dále a tak dále.

5 minut do startu (člun stále nenafouknut)

Bez ženy však není dovoleno mužům stanout na startu nejdelšího závodu v přírodním víceboji v ČR. Nezbylo tedy než místo třídenního plnotučného závodu v čtyřčlenné partě vzít za vděk jeho menším 18 hodinovým sourozencem a partou poloviční. To abychom neseděli doma.

Hned na prezentaci potkáváme Simku, která jen zakroutí hlavou a mezi oblepováním mapy utrousí: „Kluci, vy jste NEPONAUČITELNÍ!“. V tu chvíli mi dochází, že má vlastně pravdu. A tahle pravda mi následně v hlavě zazní ještě několikrát.

Vinou klasického „popoledního“ odjezdu, který se nakonec povedl až tři hodiny "popoledni", jsme totiž dorazili jen slabou hodinku před startem. Což je na přípravu k takovému závodu krutě málo a navíc známka „neponaučenosti“.

20 minut po startu (člun skoro nafouknut)

Pozdě bycha honit, závod pro nás začal o trochu dřív. Naplánovat postupy, oblepit mapy, promazat kolo, připravit jídlo, nabrat vodu, přimontovat mapník, číslo, čelovku, připravit boty a hlavně nafouknout člun! Od té doby vím, že cyklopumpička na velký člun prostě nestačí. Samozřejmě jsme z domu připraveného neměli nic, jsme prostě „neponaučitelní“. Minutu do startu jsem ještě neponaučen pumpoval jak fretka.

Na start dobíháme klasicky a neponaučeně při výstřelu a tak rovnou pokračujeme. V úvodním běžeckém prologu neponaučeně jdeme do vedení a vzápětí ještě neponaučeněji bloudíme. Zároveň se nám opět potvrzuje, že ať vymyslíme jakoukoliv zkratku, naši soupeři se vždy objeví před námi. Ale z toho jsme se taky ještě neponaučili. A tak zatímco my jsme si vesele brodili, ostatní tiše šetřili síly na nedalekém mostě.

I tak po prologu dobíháme čtvrtí a v kontaktu. Ze stejného důvodu jako nám závod dřív začal nám vlastně i záhy skončil. Nemyslím tím doslova, ale věci v depu prostě nemáme připravené a tak nám minuty naskakují jedna za druhou a kontakt se ztrácí. Společně s dalšími chybami na trati kola pomalu ztrácíme šanci soupeře před námi dostihnout. Co naopak přichází je únava. 

Neponaučeně jsem totiž den předem spánku moc nedal. Usínám jsem ve stoje, v sedě, za běhu i na kole. Přes noc i ve dne. A proto si ze zbytku závodu vlastně ani moc nepamatuju. Snad jen jak si Karel v depu teprve montoval kolečka na in-line, jak jsme plavali v zatopeném lomu, jak jsme prolézali jeskyně a jak mě tahal při orienťáku neskutečným křáčím, chvíli po tom, co mi odmítl dát mapu.

Packrafting - plavidla byla různá

A pak si vlastně ještě vzpomínám na disciplínu zvanou packrafting. Z části proto, že jsem celou dobu seděl ve vodě a svou zadní částí těla zjišťoval jak málo vody v korytě řeky je a z části proto, že mi to připadalo nekonečné. To když jsme seděli s Karlem v jednom dětském propíchlém a vodou se plnícím člunu a pokoušeli se o něco jako pádlování zpět proti proudu.  

Při tom všem jsem si málem ani nevšiml, že nás předjela další dvojice. Výsledkem bylo celkem slušné 5. místo a suché konstatování, že jsme se ani moc nezmáčkli a vlastně ani moc nezávodili a jestli vlastně na to už nejsme "starý a líný".   

Nakonec si ale myslím, že ještě nebude tak zle. Sport nás totiž baví a že bude jen stačit, když se z tohohle závodu do příště POUČÍME! 

Cca 14 hod po startu (člun propíchnut = opět vypuštěn)

Ferratový maraton

Začalo to nevinně. Situace, kterou každý zná. Před vámi 14 dní dovolené a vy nevíte co s ní. Všechny původní plány padly a zůstal jen ten nejtrapnější a nejnudnější – udělat co nejvíc věcí do školy. Takhle to ale nejde. Bylo by to sice fajn, ale škola se dá vždycky odložit. Povzbuzen tímhle heslem volám Matějoj a spřádáme plány. Nakonec z toho vypadne závodní sobota na Šumavě s následným přejezdem na rakouské ferraty. 

V sobotu odpoledne jsme v cíli, smradlavé věci uklízíme co nejhlouběji a navrch dáváme ferratové sety a sedáky. Se sobotním stmíváním vyrážíme směrem k Dachsteinu a regionu Salzkammergut. Za chvíli nás skolí únava a první noc trávíme v Německu. V neděli se projevujeme jako praví český burani a strašně se divíme, že nikde není otevřenej obchod. Zásoby jídla naštěstí málokdy podceňujeme, takže do pondělí přežíváme. Protože tohle není cestopis ani naučná příručka, nebudu se zabývat názvy a polohou absolvovaných ferrat. To raději ukážu fotky, dodám, že ferrat bylo 5, že byly úžasný, že počasí vyšlo dokonale a že ve středu ráno jsme zmákli poslední a pak jeli s pocitem dobře prožitých dnů domů.

   KaReL

Ranní esence

Hotel Fabia

Snídaně a náš dopolední cíl

Večerní pohodička

Euforie

Matěj a hory

Sen o bydlení...

Pauza a kochání

Vrchol

Superpanorama

Večerní hygiena

Matěj v oblacích

Pauza na sváču

Tarzan

Dlouhý kroky, nejlíp skoky poprvé.

Dlouhý kroky, nejlíp skoky podruhé

Kdo nemá selfie, jako by nebyl.

Provazochodec

Mostík

Výhledy

Zápis je nutností

"sport nás baví, bavte se s námi."

Napříč Malou Fatrou aneb Great Smoky Moutains, Dolomity a Krkonoše v jednom!

Loňské léto jsme si říkali nikdy více, ale rok se s rokem sešel a my opět stáli na vlakáči ve Staré Pace a čekali na vlak směr Slovensko. Letos se naše skupina zvětšila o tvrdé jádro Sport nás baví, bavte se s námi (Karla a Matěje)  a jednoho nováčka (mladýho Lampreho), který vůbec netušil do čeho se s námi pouští.

Malý Rozsutec 

Cestu vlakem jsme si užili zahráli karban, Lampre ml. i o peníze (jako jedinej). Vyspalí jsme vystoupili o 5 ranní v Žilině. Matěj nás neustále přesvědčoval abychom zašli na čaj do Caffebaru (na střeše červená světla a zalepená okna), ale mi se vydali na prohlídku centra města. Po prohlídce města nás autobus zavezl do Terchové, kde je asi nejhezčí nástup na hřeben Malé Fatry přes Dolné a Horné diery. Na začátku treku jsme posnídali a vydali se údolím potoka stoupat na první vrchol naší cesty Malý Rozsutec (1343m n.m.). Tempo bylo vlažné nezávodní, čemuž jsme se divili, že by i Matěj někdy nezávodil? 
Na Velkém Rozsutci (1609m n.m.) jsme poobědvali, podivili se zapíchnutému modelu letadla v úbočí a scházeli do sedla pod Stoh (1608m n.m.), kde jsme slibovali Mašině, že si bude moc vybrat jestli přes vrchol nebo rovnou pokračovat dál. Samozřejmě, že jsme její slova přešli s úsměvem na tváři a šli přes vrchol což se mi nakonec ukázalo jako osudné. Při sestupu ze Stohu jsem se chytnul čerstvě natřeného rozcestníku (cedulka upozorňující na natření ležela na zemi z druhé strany). Tou dobou jsme začali potkávat účastníky Jánošíkova extrémního triatlonu, kteří už byli tou dobou na trati kolem 17h. Přes Poludňový grúň (1535m n.m.), Chleb (1647m n.m.) a pomalu se blížili k cíli prvního dne. Chtěli jsme spát u lanovky, ale tam byl cíl závodu a tudíž i mnoho lidí, tak jsme ještě na večer vyšli na nejvyšší horu Malé Fatry Velký Kriváň (1709m n.m.), kromě Mašiny a Lampreho ml., kteří si pořád stěžovali, že už nikam nejdou a zatvrzele chtěli spát na kamenech nebo na kopcích. Nakonec jsem je přesvědčili a bivakovali v sedle pod Pekelníkem.

Velký Kriváň (škoda že ne všichni)

Mašina na WC

Po probuzení jsme se nemohli dohodnout kdo vlastně chrápal každý slyšel někoho jiného, nakonec jsme konstatovali, že kolem nás asi chodil medvěd. Byli jsme rádi, že všechno skované jídlo za skálou zůstalo na svém místě. Rychle jsme posnídali a vyráželi svižným krokem na Pekelník (1609m n.m.), Malý Kriváň (1671m n.m.), Stratenec (1513m n.m.) a vrch Suchý (1468m n.m.) z kterého jsme scházeli zpět do údolí řeky Váh. Sestup nám přišel náročnější než výstup, někomu i více zejména mladému Lampremu, který spíš sjížděl po kamenech než scházel.
Sešli jsme k Váhu a Matěj se rozhodl vést nás na nádraží. Bohužel/Bohudík mu vedení vydrželo asi 20sekund než cesta skončila. S hodinovou rezervou jsme došli na vlakáč do Vrútek a ve stínu stromů čekali na vlak, který měl samozřejmě zpoždění. Ani jsme nedoufali, že stihneme přípoj a těšili se na pěší túru až domů do Krkonoš, ale stihli spokojeně jsme zabrali naše kupé a začali větrat naše nohy. Nejprve jsme vylekali paní průvodčí a hnedle další zastávku si k nám ještě přisedla jedna paní nevím co si o nás musela myslet, ale statečně to s námi ty 4h vydržela než jsme vystoupily.

PLECHY

Odkaz na trasu: https://mapy.cz/s/12zlC

Další fotky:

Pekelník

Rudý východ slunce

Hřeben Malé Fatry