Když do Krkonoš dorazila zima, tak jsme se rozhodli, že
odjedeme. Plánů bylo jako vždy mnoho. Původně jsme měli vyprovodit Filipa,
který odjíždí na Erasmus na Slovinsko. Chtěli jsme tam zalyžovat, kouknout se
někam na hory a hlavně zkontrolovat, jestli se tam bude mít chlapec dobře. Spousta
zařizování a ladění podrobností před odjezdem způsobilo, že odjezd v původním
termínu Filip nestíhal, tak jsme si s Matějem hledali náhradní zábavu. Po
všech možných i nemožných úvahách jsme zvolili návštěvu východním sousedů. Je
to kousek a máme to tam rádi. Kromě toho musíme zkompletovat přechody
slovenských pohoří. Nízké Tatry jsme zvládli loni v zimě, v létě to
byla Malá Fatra a letos padnul los na Velkou Fatru.
Při plánování trasy jsem dostal důvěru, protože Matěj se
nehnul od rýsovacího prkna, aby včas splnil studijní záležitosti a pak si mohl
užívat dovolenkových dní. Plánování trasy nebylo nic těžkého. Prostě jsem
zvolil nejhezčí hřebenovou túru, kterou Velká Fatra nabízí. Problém nastal při
objednávání jízdenek, trochu jsem zaváhal a spletl si dny. Když mě o den dřív
přišla sms, že náš vlak má dvě minuty zpoždění, došlo mě, že je něco špatně.
Nepomohl ani srdceryvný telefonát na České dráhy a nezbylo než koupit nové
jízdenky na správný den. Tím všechny patálie skončily a začala pravá dovolená.
Harmonogram vypadal následovně. Začátek v neděli večer,
nočním vlakem do Ružomberoku, poté krátký přejezd busem do vesničky Staré Hory,
tři dny s lyžemi na nohou a ve středu nočním vlakem z Ružomberoku domů.
Jak jednoduché.
Cestu vlakem jsme zvládli bez komplikací. Matěj cestou ještě
balil batoh, protože doma to nestihl, lidi si mysleli, že jsme blázni,
když chceme nacpat obří batohy a lyže do plného kupéčka, nic nám nikde neujelo a
zpoždění bylo do hodiny. Takže vlastně standart.
Po vystoupení z autobusu jsme se divili, proč je taková
zima, že to je strašný. Potom, co jsme nasadili lyže a stoupali vertikální
kilometr na Križnou, jsme pro změnu lamentovali, že je strašný vedro. Nenechali
jsme se rozhodit našima rozmarama, ani vyfoukaným svahem až na trávu a
úspěšně jsme zdolali první vrchol naší výpravy. Potom následovalo kochání,
ťapkání a zase kochání, až jsme v podvečer dorazili na Salaš pod Suchým vrchom. Zjistili jsme, že tam by to šlo, odložili jsme batohy a vydali se na
průzkum okolí. Bylo nádherně. Všude kolem sníh, zapadající slunce plynule
přešlo v jasnou a hvězdnou oblohu a my se šli schovat. Zatopili jsme v kamnech,
najedli se, četli si a hráli karty.
Druhý den jsme nikam nespěchali. Dlouho jsme leželi, snídali
a balili. Nakonec jsme naštípali dříví, uklidili salaš a vyrazili dál. Počasí
bylo luxusní, naprostý azuro a dole lehká inverze. Pohybovali jsme se pořád po
hřebeni a měli rozhled do všech stran. K vidění byla Malá Fatra a Nízké i Vysoké
Tatry. Na oběd jsme se vyškrábali na Borišov a kochání nebralo konce. Nakonec
jsme došli do Južného Rakytovského sedla, kde jsme se utábořili pod skalním
převisem.
Třetí den stoupla mlha a pohádka byla pryč. My jsme se ale
nenechali odradit a vystoupali na Rakytov. Ta krása se nedá popsat. Prostě
slunko, duha a inverze udělá své. Pak jsme postupně klesali do lyžařského areálu
Malinné a pak do Ružomberoku. Následovala večerní prohlídka města pod Matějovým
vedením, zakončená ve stylové slovenské hospodě. Čekání na vlak, kterej jel až
za 5 hodin udělalo své a my jsme důstojně zakončili celý putování. Na vlakáči
jsme ještě stihli usnout a tak tak nezmeškat vlak.
Tak si můžeme udělat další čárku z poznávačky Slovenska
a zároveň se těšit na Vysoké Tatry, které dříve nebo později přijdou na řadu.
