Mistrovství Jilemnice v orientačním biatlonu je
ojedinělá akce svého druhu nejen v Jilemnici, ale na celém světě! Spojení
orientačního běhu a biatlonu může být nebezpečná kombinace, ale zároveň
neskutečná zábava. V neděli po poledni Jilemnické náměstí ožívá a
nervozita závodníků stoupá. Po předstartovním nástřelu jsme se ujistili, že
střelba je pohoda a s myšlenkou, že naše muška bude po dvaceti minutách
běhu minimálně stejně dobrá jako v klidu a bez závodní nervozity jsme se
vydali na start. První běžecký okruh nám nabídl důkladnou prohlídku areálu
nemocnice, neboť tam byla umístěna víc jak polovina kontrol. Dokonale jsem
využil znalosti prostředí a tuto část jsem zvládl bez zaváhání. Následoval
průběh parkem a hurá na střelbu. První čtyři rány na jistotu a najednou šok!
Pátá rána nevystřelila. Zřejmě se jednalo o sabotáž někoho ze soupeřů (přeci
jenom je to mistrovství), nebo o technickou závadu. Jednu ránu jsem si nechal
dobít, ale vyhozen z rytmu jsem pálil úplně mimo. Druhá běžecká část byla
mapově náročnější, přesto jsem po cca 20 minutách proběhl cílem s pocitem dobře
odvedené práce.
Vzhledem k technickým potížím
jsme se nedozvěděli výsledky a vyhlášení se nekonalo. To nevidím jako
nedostatek, nýbrž jako přínos. Díky tomu si závod užil i ten, komu se závod
nepovedl, protože se vlastně nedozvěděl, že se mu nepovedl. Tuto skutečnost
pořadatelé dotáhli do absolutní dokonalosti tím, že i výsledky zveřejněné na
www stránkách jako oficiální neměli se skutečností moc společného a neseděly
časy ani počty trestných kol.
Ze závodu jsme odcházeli spokojení a natěšeni na
příští rok. Za tým „sport nás baví, bavte se s námi“ se zúčastnil Plechy,
Matej, Filip a Karel (sepsal reportáž). Ostatní buď dělali, že o závodu nevědí,
nebo si vymýšleli nesmyslné výmluvy. foto: www.fotojn.rajce.idnes.cz
V pořadí již druhá účast na silně obsazeném závodě tříčlenných družstev.
Zde je reportáž jednotlivých aktérů.
Běh (Filip):
Rozhodnutí postavit se na start
běžeckého úseku, padlo až těsně před Bobrem. Už po loňské premiéře kdy
jsem absolvoval kolo, jsem chtěl pro letošek zkusit jinou disciplínu. A
díky tomu, že jsem vyhrál týmovou kvalifikaci na Žalý (kterou hoši
vypsali až po jeho absolvování :D), jsem se nominoval na běh. Říkal jsem
si, že to bude pohoda, start ve dvanáct, v jednu doběhnuto a celé
odpoledne na Litovel, shoping a pečené ryby.
Po klasické
rozcvičce, během které jsem prošvihl rozpravu před závodem a narážení
sudu, (škoda jaká škoda). Jsem se postavil na start mezi dalších asi 240
závodníků. Start proběhl klasicky za zvuků melodie z Posledního
Mohykána. Vystartoval jsem na svoje poměry dobře, sice jsem dostal
loktem od nejednoho borce, ale bylo to v mezích sporotovních pravidel.
Asi 200m po startů byl první z 5 ( letos 4) brodů, s Karlovým heslem v
hlavě: ''suchej dovnitř, mokrej ven'' jsem tam nebojácně skočil. Voda
ledová a po prsa, pecka. Jeden borec za mnou si asi bláhově myslel, že
ho přes Moravu přenesu a tak mi skočil na záda. Sklepal jsem ho a
přehopkal na druhou stranu, přebehl asfaltku, znovu škočil do řeky,
zakopl v ní, vylezl a běžel vstříc trati. Po úvodní taškařici s brody,
už začal skutečný běžecký závod.
Všichni to rvali tak, že by
i Emil Zátopek nestíhal, říkal jsem si, že to nemužou vydržet
(vydrželi). Snažil jsem se vždy držet nějakého borce, ale většinou mi
utekl. Pomalu jsem protával polem. Když mě přebíhala i první žena a dva
borci jako já (podobného věku, ale odlišného, rychlejšího a hezčího
stylu běhu), říkal jsem si, že ty už uviset musím a jejich ladný,
atletický, gazelí běh jsem odpovídal svým klasickým medvědím stylem. No
když mi i tahle skupinka utekla. Našel jsem si konečně svou skupinku se
kterou se dalo běžet. Přeběhl jsem další dva brody, vyběhl na kapličku, a
trať pokračovala super trailem okolo řeky. Asi kilák za půlkou přišel
první a poslední kopec trati, pro mě kluka z hor to byla pohoda,
předběhl jsem tam 3 lidi a další 2 jsem dostal z kopce. Myslel jsem si,
že borcům došlo a že si je teď všechny navleču jako korálky. Jakmile se
trať narovnala, můj medvědí styl už zas nebyl tak efektivní a borci mě
znovu doběhli. Naštěstí jsem je uvisel. U cedulky 5km jsem myslel, že
umřu. Jak 5km?! Trať měla být 15 a garmin ukazoval 11,75 km.
Čekalo
mě tedy ještě 5 km nekonečené roviny, polí a Zátopkova tempa. Nakonec
těch 5 km uteklo docela rychle a já naposled mohl okusit Moravu. Skočil
jsem tam, připoměl si jak je voda hluboká a studená, když jsem se drápal
z vody, slyšel jsek Karlovo: NETUHNI, NETUHNI. Říkám si nojo, to bych
mohl zkusit, netuhnout. Tak jsem posledních pár stovek metrů rozjel
dlouhý kroky - nejlíp skoky. Přeskákal pár klád, přefinišoval dva borce a
konečně předal štafetový kolík Matějovi.
Kolo (Matěj):
Letošní ročník byl trošku odlišný od toho loňského. Do
poslední chvíle jsem doufal, že nám do toho něco vleze a nebudeme tam muset
jet. Ne že by se mi nechtělo závodit, ale věděl jsem, že to po letošním létě
bude hodně bolet. Dle dohodnutého pravidla na mě letos měla vyjít loď. V rámci
zachování co nejsilnějšího týmu jsem se z toho ale vykroutil a sebral
Karlovi cyklistickou etapu. Pomohlo mi také to, že po dvouměsíčním výletu se obě
naše kola nacházela v servise. Protože však mohu využít zapůjčení kola od
mého bratra, získal jsem argumentační převahu (už předesílám, že jsem za to byl
hodně rád).
Že to ale nebude jen tak jsem pochopil již den před závodem,
kdy jsem poprvé od návratu sedl na kolo. Připadal jsem si jako naprostý
začátečník, kolo bylo neuvěřitelně lehké, vrtělo se mi pod zadkem, chyběla
tolik navyknutá setrvačnost, neskutečně rychle brzdilo a taky mi pružila vidlice…
Podruhé jsem ten pocit zažil na startu, kde jsem mezi borci ve
slušivých dresech a s 29“ koly netrpělivě čekal na Filipa. Marně jsem se
uklidňoval, že jsem tohle už zažil několikrát a že ten „profi vohoz“ a kolo za
statisíce ještě nic neznamená. Na klidu mi nepřidalo ani to, že už se za mnou
na předávce připravovala Denisa Stodůlkou. Heslo „žádné sukýnky“ bylo sice pasé,
neboť jedna žena v tu chvíli už šlapala někde v nedohlednu, ale že
bych se chtěl nechat dojet tou další to teda ne.
Po úspěšné předávce štafetového kolíku jsem vypálil ze všech
sil a hned mě jeden cyklistický protivník nevybíravě předjel. Na další louce
jsem pochopil, že rozdíl, oproti tempu na jaké jsem si zvykl v létě, je
propastný. Stehna mě pálila jako čert a průdušnice jakbysmet. Nicméně se mi
podařilo chytit toho divocha přede mnou a trochu se v závěsu uklidnit. Dvě
louky a jeden les nato jsem už zase dupal do pedálů jako divý, protože jsem jel
přeci pro tým! Soupeře jsem začal navlékat jako korálky a s každým dalším
jsem měl větší a větší chuť se do toho opřít. Není tajemstvím, že dva nebo tři
navlékli naopak mě.
Trať mě připravila nejmilejší překvapení. Oproti očekávané
rovinaté trati se jednalo o celkem pestrou škálu terénů včetně technických výjezdů
a sjezdů včetně takových, že kdybych stihl zabrzdit, asi bych je sešel pěšky. Letošní
suché léto vysušilo jeden brod a tak nám zbyli jen dva. Přesto jsem si celou
trať, vyjma posledních pěti kilometrů, neuvěřitelně užil. Zmíněných posledních
pět kilometrů už byla jen rovina s důkladně zdrsněným tvrdým povrchem ornice,
kde to vůbec nejelo. Poslední brod s hloubkou do pasu (po prsa, když
nesete nad hlavou kolo) byl příjemným zpestřením. Studená voda v korytě si
ale vybrala svou daň a tak mě neminuly ani křeče při šplhání po strmém srázu
vzhůru. Nakonec ve stylu cyklokrosařů, který jsem několikrát před startem pečlivě
trénoval, jsem přeběhl připravené klády a předal Karlovi štafetový kolík.
Pak už nezbylo nic jiného, než jít fandit na poslední úsek a
užít si ze břehu to, co následovalo…
Kajak (Karel):
Po loňské premiéře jsem jasně řekl, že příště pojedu kajak
pouze za předpokladu, že seženeme jinej - lepší a mnohem rychlejší. Jinej kajak
jsme sehnali a dokonce splňoval všechny NEJ, především nejdelší a nejtěžší.
Tyto výhody jsem ocenil především při otočce v půli trati a při vynášení
na závěrečnou věž. Po předstartovních informacích, že se na kajakářském úseku
navýšila běžecká část jsem zajásal. Zřejmě brzo. Na předstartovní rozpravě mě
došlo, že 35 metrů běhu navíc mě asi nespasí.
Závod začal slibně. Kluci na svých úsecích odvedli dobrou
práci a na mě zbylo pouze dokončit závod se ctí. Přestože jsem si čekání na
ohlodaný kolík od bobra krátil fanděním prvním kajakářům v cílové rovince
neztratil jsem motivaci a na závěrečný úsek vyrazil s chutí. První metry
byly bez potíží, řev diváků a světla kamer mě hnaly kupředu. Následoval skok
daleký z lávky, který jsem podle předpokladů suchou nohou nezvládl a ladně
jsem přeplaval do další běžecké části, nyní už přímo k lodím. Po položení
lodi na vodu jsem si všimnul malého nedostatku, ztratil jsem pádlo. Naštěstí se
stačilo asi 20 metrů vrátit a mohl jsem směle vyplout. Následovali 3 km
pádlování, kdy jsem měl dostatek času na přemýšlení, jestli mě víc zpomaluje
loď, nebo to, že jsem od minulého Bobra na kajaku neseděl. Když jsem nic
nevymyslel, udělal jsem divadílko na otočce, kde jsem poprvé okusil výhodu
nekonečně dlouhého kajaku a cca po šesti zacouvání a opětovném popojetí kupředu
vyrazil ne cestu zpět. Čekal jsem, že vyřeším hlavolam z cesty nahoru, ale
na to nezbyl čas. Poté co mě po estrádě na otočce dojela holka, mě mužská
ješitnost nenechala na pokoji a vyrazil jsem v jejím závěsu. Její odstup
se sice zvětšoval, ale tak pomalu, že jsem si vsugeroval, že se jí držím a že
jedu skvěle a pokud ne, tak ji pak stejně předběhnu. Tak se taky stalo. Běh
s kajakem byl super, pár borců jsem předběhl, kameny a brod zvládnul bez
zranění a na první skluzavce si nabral vodu jen do půlky kajaku. Pár metrů
pádlování s neskutečnou diváckou kulisou, podjetí dvou mostů bez boule na
hlavě a poslední úkol přede mnou. Původní záměr nenést kajak na poslední
skluzavku na ramenou, ale táhnout ho za sebou nevyšel. Kajak se bez mého vědomí
sesunul z palet a otočil dnem vzhůru. Nezbylo nic jiného než vylít
zbývající vodu a vzít ho na rameno. I tento vzpěračsko-kulturistické číslo jsem
zvládnul a nahoře se chystal na poslední sjezd. Cíl byl 50 metrů za lávkou,
takže bylo jasné, že tam při nejhorším doplavu. V okamžiku kdy jsem se
rozjel z lávky a v jednu chvíli mi koukalo z vody pouze kormidlo
jsem jen čekal, jestli se kajak vynoří, nebo jestli pod náporem nabrané vody
klesne ke dnu. Naštěstí vyšla varianta A a já po pár tempech protnul cílovou
pásku.