Bobr Cup 2015

V pořadí již druhá účast na silně obsazeném závodě tříčlenných družstev.
Zde je reportáž jednotlivých aktérů.

Běh (Filip):

 Rozhodnutí postavit se na start běžeckého úseku, padlo až těsně před Bobrem. Už po loňské premiéře kdy jsem absolvoval kolo, jsem chtěl pro letošek zkusit jinou disciplínu. A díky tomu, že jsem vyhrál týmovou kvalifikaci na Žalý (kterou hoši vypsali až po jeho absolvování :D), jsem se nominoval na běh. Říkal jsem si, že to bude pohoda, start ve dvanáct, v jednu doběhnuto a celé odpoledne na Litovel, shoping a pečené ryby. 

 Po klasické rozcvičce, během které jsem prošvihl rozpravu před závodem a narážení sudu, (škoda jaká škoda). Jsem se postavil na start mezi dalších asi 240 závodníků. Start proběhl klasicky za zvuků melodie z Posledního Mohykána. Vystartoval jsem na svoje poměry dobře, sice jsem dostal loktem od nejednoho borce, ale bylo to v mezích sporotovních pravidel. Asi 200m po startů byl první z 5 ( letos 4) brodů, s Karlovým heslem v hlavě: ''suchej dovnitř, mokrej ven'' jsem tam nebojácně skočil. Voda ledová a po prsa, pecka. Jeden borec za mnou si asi bláhově myslel, že ho přes Moravu přenesu a tak mi skočil na záda. Sklepal jsem ho a přehopkal na druhou stranu, přebehl asfaltku, znovu škočil do řeky, zakopl v ní, vylezl a běžel vstříc trati. Po úvodní taškařici s brody, už začal skutečný běžecký závod. 

 Všichni to rvali tak, že by i Emil Zátopek nestíhal, říkal jsem si, že to nemužou vydržet (vydrželi). Snažil jsem se vždy držet nějakého borce, ale většinou mi utekl. Pomalu jsem protával polem. Když mě přebíhala i první žena a dva borci jako já (podobného věku, ale odlišného, rychlejšího a hezčího stylu běhu), říkal jsem si, že ty už uviset musím a jejich ladný, atletický, gazelí běh jsem odpovídal svým klasickým medvědím stylem. No když mi i tahle skupinka utekla. Našel jsem si konečně svou skupinku se kterou se dalo běžet. Přeběhl jsem další dva brody, vyběhl na kapličku, a trať pokračovala super trailem okolo řeky. Asi kilák za půlkou přišel první a poslední kopec trati, pro mě kluka z hor to byla pohoda, předběhl jsem tam 3 lidi a další 2 jsem dostal z kopce. Myslel jsem si, že borcům došlo a že si je teď všechny navleču jako korálky. Jakmile se trať narovnala, můj medvědí styl už zas nebyl tak efektivní a borci mě znovu doběhli. Naštěstí jsem je uvisel. U cedulky 5km jsem myslel, že umřu. Jak 5km?! Trať měla být 15 a garmin ukazoval 11,75 km. 

Čekalo mě tedy ještě 5 km nekonečené roviny, polí a Zátopkova tempa. Nakonec těch 5 km uteklo docela rychle a já naposled mohl okusit Moravu. Skočil jsem tam, připoměl si jak je voda hluboká a studená, když jsem se drápal z vody, slyšel jsek Karlovo: NETUHNI, NETUHNI. Říkám si nojo, to bych mohl zkusit, netuhnout. Tak jsem posledních pár stovek metrů rozjel dlouhý kroky - nejlíp skoky. Přeskákal pár klád, přefinišoval dva borce a konečně předal štafetový kolík Matějovi.


Kolo (Matěj):

  Letošní ročník byl trošku odlišný od toho loňského. Do poslední chvíle jsem doufal, že nám do toho něco vleze a nebudeme tam muset jet. Ne že by se mi nechtělo závodit, ale věděl jsem, že to po letošním létě bude hodně bolet. Dle dohodnutého pravidla na mě letos měla vyjít loď. V rámci zachování co nejsilnějšího týmu jsem se z toho ale vykroutil a sebral Karlovi cyklistickou etapu. Pomohlo mi také to, že po dvouměsíčním výletu se obě naše kola nacházela v servise. Protože však mohu využít zapůjčení kola od mého bratra, získal jsem argumentační převahu (už předesílám, že jsem za to byl hodně rád).

  Že to ale nebude jen tak jsem pochopil již den před závodem, kdy jsem poprvé od návratu sedl na kolo. Připadal jsem si jako naprostý začátečník, kolo bylo neuvěřitelně lehké, vrtělo se mi pod zadkem, chyběla tolik navyknutá setrvačnost, neskutečně rychle brzdilo a taky mi pružila vidlice…

  Podruhé jsem ten pocit zažil na startu, kde jsem mezi borci ve slušivých dresech a s 29“ koly netrpělivě čekal na Filipa. Marně jsem se uklidňoval, že jsem tohle už zažil několikrát a že ten „profi vohoz“ a kolo za statisíce ještě nic neznamená. Na klidu mi nepřidalo ani to, že už se za mnou na předávce připravovala Denisa Stodůlkou. Heslo „žádné sukýnky“ bylo sice pasé, neboť jedna žena v tu chvíli už šlapala někde v nedohlednu, ale že bych se chtěl nechat dojet tou další to teda ne.

  Po úspěšné předávce štafetového kolíku jsem vypálil ze všech sil a hned mě jeden cyklistický protivník nevybíravě předjel. Na další louce jsem pochopil, že rozdíl, oproti tempu na jaké jsem si zvykl v létě, je propastný. Stehna mě pálila jako čert a průdušnice jakbysmet. Nicméně se mi podařilo chytit toho divocha přede mnou a trochu se v závěsu uklidnit. Dvě louky a jeden les nato jsem už zase dupal do pedálů jako divý, protože jsem jel přeci pro tým! Soupeře jsem začal navlékat jako korálky a s každým dalším jsem měl větší a větší chuť se do toho opřít. Není tajemstvím, že dva nebo tři navlékli naopak mě.

  Trať mě připravila nejmilejší překvapení. Oproti očekávané rovinaté trati se jednalo o celkem pestrou škálu terénů včetně technických výjezdů a sjezdů včetně takových, že kdybych stihl zabrzdit, asi bych je sešel pěšky. Letošní suché léto vysušilo jeden brod a tak nám zbyli jen dva. Přesto jsem si celou trať, vyjma posledních pěti kilometrů, neuvěřitelně užil. Zmíněných posledních pět kilometrů už byla jen rovina s důkladně zdrsněným tvrdým povrchem ornice, kde to vůbec nejelo. Poslední brod s hloubkou do pasu (po prsa, když nesete nad hlavou kolo) byl příjemným zpestřením. Studená voda v korytě si ale vybrala svou daň a tak mě neminuly ani křeče při šplhání po strmém srázu vzhůru. Nakonec ve stylu cyklokrosařů, který jsem několikrát před startem pečlivě trénoval, jsem přeběhl připravené klády a předal Karlovi štafetový kolík.

Pak už nezbylo nic jiného, než jít fandit na poslední úsek a užít si ze břehu to, co následovalo…

Kajak (Karel):

Po loňské premiéře jsem jasně řekl, že příště pojedu kajak pouze za předpokladu, že seženeme jinej - lepší a mnohem rychlejší. Jinej kajak jsme sehnali a dokonce splňoval všechny NEJ, především nejdelší a nejtěžší. Tyto výhody jsem ocenil především při otočce v půli trati a při vynášení na závěrečnou věž. Po předstartovních informacích, že se na kajakářském úseku navýšila běžecká část jsem zajásal. Zřejmě brzo. Na předstartovní rozpravě mě došlo, že 35 metrů běhu navíc mě asi nespasí.

Závod začal slibně. Kluci na svých úsecích odvedli dobrou práci a na mě zbylo pouze dokončit závod se ctí. Přestože jsem si čekání na ohlodaný kolík od bobra krátil fanděním prvním kajakářům v cílové rovince neztratil jsem motivaci a na závěrečný úsek vyrazil s chutí. První metry byly bez potíží, řev diváků a světla kamer mě hnaly kupředu.  Následoval skok daleký z lávky, který jsem podle předpokladů suchou nohou nezvládl a ladně jsem přeplaval do další běžecké části, nyní už přímo k lodím. Po položení lodi na vodu jsem si všimnul malého nedostatku, ztratil jsem pádlo. Naštěstí se stačilo asi 20 metrů vrátit a mohl jsem směle vyplout. Následovali 3 km pádlování, kdy jsem měl dostatek času na přemýšlení, jestli mě víc zpomaluje loď, nebo to, že jsem od minulého Bobra na kajaku neseděl. Když jsem nic nevymyslel, udělal jsem divadílko na otočce, kde jsem poprvé okusil výhodu nekonečně dlouhého kajaku a cca po šesti zacouvání a opětovném popojetí kupředu vyrazil ne cestu zpět. Čekal jsem, že vyřeším hlavolam z cesty nahoru, ale na to nezbyl čas. Poté co mě po estrádě na otočce dojela holka, mě mužská ješitnost nenechala na pokoji a vyrazil jsem v jejím závěsu. Její odstup se sice zvětšoval, ale tak pomalu, že jsem si vsugeroval, že se jí držím a že jedu skvěle a pokud ne, tak ji pak stejně předběhnu. Tak se taky stalo. Běh s kajakem byl super, pár borců jsem předběhl, kameny a brod zvládnul bez zranění a na první skluzavce si nabral vodu jen do půlky kajaku. Pár metrů pádlování s neskutečnou diváckou kulisou, podjetí dvou mostů bez boule na hlavě a poslední úkol přede mnou. Původní záměr nenést kajak na poslední skluzavku na ramenou, ale táhnout ho za sebou nevyšel. Kajak se bez mého vědomí sesunul z palet a otočil dnem vzhůru. Nezbylo nic jiného než vylít zbývající vodu a vzít ho na rameno. I tento vzpěračsko-kulturistické číslo jsem zvládnul a nahoře se chystal na poslední sjezd. Cíl byl 50 metrů za lávkou, takže bylo jasné, že tam při nejhorším doplavu. V okamžiku kdy jsem se rozjel z lávky a v jednu chvíli mi koukalo z vody pouze kormidlo jsem jen čekal, jestli se kajak vynoří, nebo jestli pod náporem nabrané vody klesne ke dnu. Naštěstí vyšla varianta A a já po pár tempech protnul cílovou pásku.

 

Jak Karel z kajaku málem ponorku udělal