Loni touhle dobou jsme Vám v děsné euforii psali, že
jsme poprvé v životě absolvovali závod Czech Adventure Race. Letos se
budeme prakticky opakovat. Absolvovali jsme ho podruhé. Jak se to stalo? Úplně
jednoduše. Půl roku jsme o tom mluvili, pak jsme se přihlásili a pak jsme
závodili.
Čtenáři, kteří mají na spěch se základní informace dozvěděli
a můžou pokračovat v činnosti od které jsme je vyrušili. Počítač vypínají
s příjemným pocitem, že jsou v obraze a my se zase tetelíme radostí,
protože máme do statistik o jedno přečtení víc, a to se počítá!
Kdo by se ale přece jenom chtěl dozvědět podrobnější
informace, může si přečíst rozhovor mezi duchem závodu Wenger Czech Adventure
Race (W) a týmem EPO/HSK Benecko (E).
W: Loni jste říkali, že to bylo děsně náročný a že už to
nikdy nepůjdete. Co se stalo, že jste se letos přihlásili znovu?
E: Je to tak. To už je takovej pozávodní folklór.
Z nabušenýho hrdiny se po projití cílem stane obyčejná troska. Nefunguje
prakticky nic kromě základních instinktů. Jedním z nich je i snaha
odvrátit utrpení. Naštěstí to netrvá dlouho a už cestou domů spřádáš plány na
další rok. Tohle se stalo i nám.
W: Jak jste letos spokojeni?
E: Bylo to úžasný, především místo závodu bylo skvělou
volbou. Zase jsme objevili spoustu míst, na který bychom se normálně
nepodívali. Když k tomu přičteš, že se na ty místa podíváš s partou
super lidí, na některý v neobvyklou denní dobu a občas i v neobvyklém
stavu mysli, nemá to chybu. To je kombinace, která je zřejmě dost návyková.
W: Jak to šlapalo, co vás nejvíc překvapilo?
E: Chvíli nám trvalo, než jsme se dostali do závodního
tempa. Začátek byl hodně rychlej. Pak se to ale ustálilo a my jsme se postupně
prokousávali vpřed. Začalo to pobíháním po skalách. To byla první etapa, plná
euforie a panoramat. Potom kolo, který bylo za odměnu. Pěkný vytočení nohou
před dlouhým trekem. Trek nám dal zabrat. Bylo to 65 km pořád nahoru a dolů.
Žádná možnost odpočinku, první noc, před námi i za námi soupeři, pořadí se
celkem míchalo. Hlavní disciplínou bylo „slabiny nedávat najevo“ a i když někomu
bylo fakt zle, při pobíhání v dohledu soupeřů se musel usmívat a tvrdit, že
je všechno OK. Zrovna mně to moc nešlo, stejně to poznali.
W: Jakou jste zvolili strategii?
E: Bylo to divný, ale spali jsme už první noc. Shodli jsme
se, že po treku si musíme orazit a dali jsme 20 minut v pohodlí chatky.
Vyrazili jsme na kolo, po chvíli nám byla silnice malá, tak jsme dali ještě 10
minut v pangejtě.
W: Pak už jste nespali?
E: Pak už ne. Kolo nás zavedlo do depa a další etapa
nenechala nikoho usnout. Začalo se krátkým orienťákem a pak se šlo na Bolskros.
Půl hodiny stylem „nahoru po čtyřech, dolů po zadku“ k tomu máchání se ve
vodě, balancování na spadlých stromech atd. Potom krátké depo a jumarování a
slaňování. To bylo hezký, dojelo se tam na lodích, vyjumarovalo se na skálu a
slanilo zas do vody. Voda nám nevadila, protože zrovna pršelo, takže jsme byli
stejně durch.
W: Mám dojem, že vody jste si pak užili do sytosti, i když
pršet přestalo…
E: Jojo, na další etapě byly už jen dvě možnosti. Buď se
voda stala kamarádem, nebo noční můrou. Zvládnout porci kanoí a kolečkových
bruslí nám trvalo 15 hodin. První část se jela na staré Metuji. To bylo 20
kilometrů meandrů, nesjízdných jezů, popadaných stromů a tmy. Potom přišla na
řadu logická úloha se zadáním: „Máš k dispozici kanoe, kolečka na kanoe a
kolečkové brusle. Dostaň se na Rozkoš, vodu jsme ti sebrali, za to můžeš bez
omezení využít asfaltky a polňačky.“ My jsme první část vyřešili celkem
úspěšně, a zaslouženě jsme si mohli užít větrnou rozkoš v absolutní tmě.
Nebyla to sranda, všem se chtělo spát a udržet pozornost se zdálo jako nadlidskej
úkol. Celý to stěžoval nedostatek vody, kterej přichystal nečekané bahnité
ostrovy, nebo úplně odstranil zátoku. Naštěstí se potvrdilo, že když Simka
tvrdí „nevím kde jsme“, znamená to, že si není jistá na cca 10 metrů od
kontroly, takže jsme Rozkoš zvládli pouze s drobným zaváháním, které ale
neminulo žádný tým.
W: Rozkoší to ale nekončilo, jak jste se dostali zpátky do
depa?
E: Zpátky do depa jsme pokračovali opět ve stylu logické
úlohy. Myslím že jsme měli dobrej systém, ale asi jsme do toho moc bušili a
kousek před depem se nám rozbily obě kolejda. Docela dlouho jsme zkoušeli a
vymýšleli, jak dál, až jsme popadli lodě a vyrazili s myšlenkou, že je do
depa prostě doneseme. To se už po 100 metrech ukázalo jako nesmysl. Tak jsme je
aspoň táhli po zemi. Ani to ale nebylo úplně komfortní a představa, že je
potáhneme až do depa nás dost děsila. Nakonec nám jeden místní nadšenec půjčil
rudlika a kurtu, lodě jsme naložili a zvesela si to štrádovali rovnou do
depa. Nebyli jsme sice nejrychlejšími účastníky silničního provozu, ale za to
určitě nejspokojenějšími.
W: Do cíle už vám chyběly jen dvě etapy, ty byly za odměnu,
ne?
E: Mohlo by se zdát, že ano. Ve skutečnosti jsme ale
bojovali se spánkovýma krizema a strachem ze soupeřů za námi. Celou dobu jsme byli natěsno s Fiňákama a Klackama. Bylo nám jasný, že dokud neprojdeme cílem, nemáme nic jistýho. Předčasná euforie by mohla pěkně bolet. Kolo bylo
výživný, ale zvládli jsme to bez defektů a to byl základ. Na závěrečnej
orienťák se v Simce probudily její pravé geny a za občasného popichování
že na flákání není čas jsme za 3 hoďky stáli v kempu, bouchali šáňo a poslouchali
hymnu CZAR. Nejlepší písničku, jakou si jen každej kdo se postavil na
start dokáže představit.
W: Jaké jsou cíle na příští rok?
E: Zocelit se a závodit i v pivních štafetách.
W: Chtěli byste ještě něco dodat?
E: Moc věcí dodat nejde. Tady prostě platí: "Kdo nezažil, nepochopí."
W: Díky za rozhovor!
E: Děkujeme za závod!!!
Za tým EPO/HSK Benecko odpovídal KaReL
Závodili: Karel, Simona, Filip, Matěj
Statistiky: 2. místo, čas 56:15, spánek 30 minut, cca 400 km
Více informací a přihlášky na příští rok: www.adventurerace.cz
Fotky pocházejí z https://www.facebook.com/CzechAdventureRace/
Reportáž dostupná na (sledujte především obrázky z lodí ;-)) https://sport5.cz/magaziny/wenger-czech-adventure-race-mezinarodni-mistrovstvi-cr-v-extremnim-zavode-druzstev-d8678312.html#disqus_thread
