Jak nám ARko házelo Klacky pod nohy.

    Vstupujeme do kempu na břehu Slapské přehrady, plni očekávání, plni nadšení a hlavně taky obav. Člověk se těší, hraje si na tvrďáka, ale v koutku duše je stejně slyšet malej hlásek plnej pochybností. Ten hlásek vám připomíná, že jste v posledním týdnu nespali jak jste chtěli, že jste nejedli jak jste chtěli, že jste netrénovali jak jste chtěli, že jste nechodili pádlovat jak jste chtěli a takhle bysme mohli pokračovat dál. 

    Když už ten prokletej hlásek vyjmenuje všechno, co jste dosud neudělali, nebo udělali blbě, tak pokračuje k tomu, co teprve blbě může být. Takže… Někde se ztratíte, zlomíte pádlo, dostanete krizi, usnete, přetrhnete řetěz, budete mít puchýře, bude vám zima, budete mít hlad a střevní potíže, nepošlete vybavení kam je potřeba… No má toho v záloze spoustu. Když jste dobrý ignoranti, stíháte u toho ještě balit věci, třídit je na jednotlivé etapy, přidávat k nim jídlo, plánovat postupy, olepit mapy, večeřet, osprchovat se, vyčistit si zuby a pak usnout.

    My jsme tohle všechno zvládli a ve složení Karel, Matěj, Filip a Petra stojíme ve čtvrtek ráno pod startovním obloukem, hraje hudba a okolo je spousta lidí, který jsou divně ustrojený, nebo mají něco divnýho v ruce a některý si tu divnou věc k sobě dokonce přivázali! Začínáme totiž coasteringem. To znamená, že kontroly jsou umístěné tak, že je lze sebrat buď postupem přes vodu, nebo po souši. 

    Suchý postup bývá většinou o dost delší, ne vždy ale pomalejší. Cítíme se silnější na suchu, takže plánujeme vodní úseky co nejkratší. Tyhle začátky nemám rád. Jde se na krev, přitom se bude závodit ještě přinejmenším 50 hodin. Když ale člověk vidí soupeře naživo, nejde to jinak. Pořadí si netroufáme odhadnout, ale všímáme si, že kolem nás ve vodě pořád plavou nějaký Klacky. To nás upřímně docela znervózňuje a nutí se tvářit, že jsme v pohodě a jedeme jen na půl plynu.

    Pro vstup do kempu elegantně přelézáme plot a snažíme se o rychlé depo. Přezbrojíme na kolo a jedeme. Konečně normální pohyb, u kterýho se dá odpočnout. Je to rychlá etapa, slunce z nás vysává energii a my se těšíme na lodě. První půlka je polem nepolem, druhá už je čistě časovkářská. Nastavujeme aerodynamickej posez, taháme těžký převody a za chvíli jsme u vody. Teplo a tempo udělalo své. Jsme na kaši, totálně. V depu sníme co se dá, doplníme vodu i na zítřejší ráno, kdy očekáváme návrat a po děsný době vyrážíme pádlovat. Moc to neteče, ale naštěstí ani nedrhne. Za chvíli jsme u lezení, proplazíme se jeskyněmi, vyjumarujeme na skalní terásku, zpátky slaníme a na konec vyběhneme každej jednu lezeckou cestu. Dost týmů tu přeskočíme, tak pak zbytek dne čekáme, kdy nás přepádlujou. Jak jsme se báli, kdo nás vezme ze zadu, tak jsme dojeli Estonce.

    Slunko už šlo spát, my odkládáme lodě, nazouváme běžecký boty a vyrážíme na kochací výběh kolem Karlštejna. Ze začátku to teda kochací vůbec není. Ladný kroky střídaj ladný skoky, měsíc nám svítí na cestu a my se divíme, jaktože nikoho nedobíháme. Euforie nějak rychle vyprchá, nohy těžknou a my se divíme, že nás nikdo nedobíhá. Pak už se ale nedivíme, protože kolem nás proletí Klacky a my se nezmůžeme ani na povzdech.

     V depu se musíme zase sebrat. Naplníme žaludky, a snažíme se zapomenout na běžeckej debakl. Kolo nám zpestří 10 minut spánku, orienťák a polední výheň. Mapujeme dobře (teda podle našeho měřítka), ale stejně ke konci klopítáme a pod nohy se nám zase pletou Klacky. V cíli orienťáku máme dokonalej přehled o ostatních týmech, a to nám moc klidu nepřidá. Ve dvou hodinách za námi je cca 8 týmů.

     Za chvilku jsme zase v depu, objednáme smažák s hranolkama a jdeme na lodě. Ke všem kontrolám se musí doběhnout, takže je opět prostor pro taktiku. Pádlovat o kousek dál a nenaběhat tolik, nebo pádlovat co nejmíň a dát si delší běžecký úseky? U poslední kontroly padne tma, my odoláme plážovým barům a vyrážíme na předposlední etapu.

    Už od prvních kroků přemýšlíme jak se dostat na třetí kontrolu. Nabízí se dlouhej běžeckej úsek, nebo krátkej plaveckej. Je tma jak v pytli, nad vodou opar, celkem zima a před námi celá noc. Na druhej břeh není vidět a podle mapy tam jsou jenom skály. Běžet prostě nechceme, tak zpomalujeme a čekáme na zázrak. Sice to trvalo, ale dočkali jsme se. Zastavil nás jeden zvědavej týpek a ptal se, proč mu kolem chaty běhá tolik čelovek. Za chvíli už nás směruje do mlhavé tmy a slibuje, že pokud přežijeme ledovcovou vodu, tak nás tam čeká molo. Vrháme se do tmy, já blafuju a tvrdím že je to v pohodě a zároveň celou dobu přemýšlím, jak dlouho trvá, než člověk umrzne. 

    Po chvíli zhasnu čelovku, protože odraz světla v mlze mě na orientaci moc nepřidává a tím Filipa vyděsím, že už jsme nenávratně pod hladinou. Mola se dočkáme a libujeme si, jak nás ta voda pěkně probrala. Po chvíli si ale přejeme, abychom měli všichni týmové halušky. Asi nekoukáme pod nohy nebo co, ale zase kobrtáme o Klacky. Čekali jsme, že to přijde, ale teď? Docela brzy, ne? Zbytek noci prožíváme střídavé výpadky mysli, zklamání z vyhlídky Máj a 5 minut poctivého spánku. Se svítáním se zase vrháme do vody. Jako budíček je to celkem fajn, o dost teplejší než v noci, a dokonce s jistotou, že na druhým konci vylezeme.

     Depem se nesou zprávy, že Finové vzdali a Klacky jsou před námi necelý dvě hodiny. Takže jsme na čtvrtým místě a musíme si pohlídat Estonce, aby nás ještě nedocvakli. Jenže… Je to poslední etapa, bedna je lákavá, nálada příjemná a nohy šlapou. Tak prostě jedeme, na co se šetřit? Za chvíli se budeme válet u vody, tak ať nás aspoň bolej nohy, ne? Dobře, tak jednoduchý to nebylo. Chtělo to trochu přemlouvání a nějakej ten stimulant s kofeinem a guaranou. Na Bols se těšíme, je tam přece voda. Jenže kromě vody tam jsou i Klacky. Tentokrát se nikde nepletou, ale jsou na dohled. Nebo spíš na dosah, zhruba 20 minut před námi. A od téhle chvíle se vše zvrtne. Teď už nezávodíme, teď lovíme. Probouzí se veškeré lovecké pudy co máme a jediný co chceme je uštvat kořist. Bols proběhneme bez zastávky a lov může začít. Jedeme úplně na krev, můžeme jen získat. Chvíli to trvá, ale za pár kiláků využijeme občerstvovací pauzy naši kořisti a chytneme ji do zubů. Zatím jen pro výstrahu, jestli bude akce úspěšná se dozvíme až za dalších pár kontrol a kilometrů. Jsme děsně nabuzený, hecujeme se, uklidňujeme se a hlavně doufáme. Doufáme, že nám tempo vydrží a že se nikde nezaseknem.

    Do cíle vjíždíme s úsměvem na rtech a šampáňo boucháme s pocitem úspěšného lovu. Pak už jen poplácávačka, koupačka, jídlo, pití, balení, večírek a ranní odjezd domů.

P.S. Máme pocit, že na náš tým působí závod trochu jinak než na ostatní. U nás se nestávají z chlapců chlapi, nýbrž slečínky. Celej závod si stěžujeme, kde nás co tlačí, štípe a svědí a hledáme důvody proč si odpočnout, nebo zpomalit....

P.P.S. Že se náš závod většinou smrskne na boj s Klackama, to už jsme si tak nějak zvykli. letos to bylo ale mnohem těsnější něž kdykoliv předtím. Je fakt, že asi odhalují naši taktiku. Sice po kouskách, ale jo. Letos si vzali totiž do týmu lyžaře, a bylo to znát. Pokud v tom budou pokračovat a za rok vezmou dva, budeme nejspíš bez šance. :-)

Web závodu: https://adventurerace.cz/?lang=cs
Fotky: https://www.facebook.com/CzechAdventureRace/
Reportáž v TV: https://sport5.cz/extremni/wenger-czech-adventure-race-2019-karlstejn-1313576b.html