Pamatujete si na dějepis v sedmé třídě? Také jste museli vytvářet časovou osu od roku XY? Já jsem si vzpomněl a jednu takovou jsem vytvořil.

2017 - naše první AR, tenkrát ještě bez Matěje a bez Verči.

2018 - naše druhé AR, tenkrát už s Matějem, ale stále bez Verči.

2019 - naše třetí AR, stále bez Verči.

2020 - naše první AR v roli dobrovolníků

2021 - naše čtvrté AR, tenkrát už s Verčou

2022 - naše páté AR, stejné složení jako 2021

21.10.2021 - Tak co, pojedeme za rok?? 4x ano...

22.3.2022 - Přihlášení do závodu.

23.8.2022 - Večerní Zoom meeting ohledně toho, jak jsme připravený na start, kdo má ještě co zařídit a co všechno potřebujeme.

24.8.2022 - Cesta do Kyselky, vyzvednutí map, kreslení postupů, oblepování map, balení vybavení, jídla, pití... Nějak mezi odpolednem a večerem dojíždí Verča. Zapojuje se do procesu, lepí, přenáší, plánuje a tak různě. Nakouknu na rozpravu, zjistím že kontrola na kterou jsme se nejvíc těšili (měl tam být řezbářský festival) je zrušena, stejně tak Bolskros. Nejdřív reagujeme rozpačitě, ovšem během závodu velebíme cokoliv, co nám ho jen trochu zkrátí = usnadní... Po večeři už jen drobné dobalení a jde se chrnět.

25.8.2022 7:00 budíček, následně předstartovní a snídaňové rituály dle zvyklostí a osobních preferencí. Vyzvednutí trekru, "batikovanej" rozhovor pro televizi a v 9:00 start. Naše chyby z mládí, kdy jsme se tvrdošijně vydávali na druhou stranu než dav, v domění, že naše varianta je ta nejlepší, jsou už dávno pryč. Takže se necháváme strhnout davovou šíleností a poslušně se zapojujeme do přeskakování plotu. To proto, abysme ušetřili 3-4 vteřiny a vykonali pohyb, kterej je rozhodně náročnější, než pár metrů prostého běhu na víc... 

    Prolog se nám daří. Udržujeme svižné tempíčko a i přes drobná zaváhání dorážímě do depa první. Jako překvapení příjemné, ale tlak nepříjemný. Naštěstí to netrvá dlouho a tlak z nás ostatní týmy sundávají hned v depu, kde se vyráží na lodě. Uf, v duchu děkuji, že to proběhlo tak rychle a bezbolestně. Ani nevím, kolikátí na lodě vyrážíme, ale rozhodně před námi pár oranžových lodí vidím. Na lodích jsme čekali, že dostaneme od nejlepších pádlařů klidně hodinku. S údivem tak po 33 km vysedáme ve vizuálním kontaktu s předními týmy. 

    Na trek vyrážíme už celkem sežehnutí a protože jsme ještě nevynalezli způsob jak jíst a pít, když oběma rukama držíme pádlo, musíme během prvních km treku dohnat jídelní i picí deficit. Zároveň se co nejvíce snažíme potlačit náš mapový deficit. Ideálně tak, abysme o něm vůbec nevěděli. Ale protože prvních pět týmů je neustále ve vizuálním kontaktu, snažíme se do toho šlapat, vymýšlet fikačky a ty se holt někdy trochu vymstí. Jedna taková, která nás měla vystřelit kamsi dopředu nás naopak sestřelila dozadu. A protože to byl můj nápad, štve mě to víc než dost... Takže se to snažím nahnat tempíčkem, což ale způsobí maximálně tak fyzické trápení, ale posun v pořadí nikoliv. Celá denní část treku je vlastně o tom neupéct se, a při míjení soupeřů se tvářit plni sil. Což je někdy hodně těžká písemka.

     Lezení dává šanci k odpočinku a protože nejsme Hanoldové, dáváme si i pár trestných brodění řeky. V tu chvíli to vnímáme jednoznačně jako odměnu, nikoliv trest. Osvěžení a odpočatí vyrážíme na druhém fleku vstříc poslední části treku. Klusání nám sedlo a na další kontrole potkáváme první tým. Trochu nás to překvapí, ale o dost víc namotivuje. Začneme tlačit na pilu a na další kontrolu je už docházíme, a na další kontrolu jim už ucházíme/ubíháme. Je tma, relativně chladno a nám to běží. 

26.8.2022 Depo dáme bez zbytečných prostojů a na kolo vyrážíme, když naši pronásledovatelé přicházejí do depa. Tlak se zvyšuje, ale síly rozhodně nepřibývají. Hned na první kontrole je velká vracečka a my vidíme, že jsou za námi přesně 20 minut. Pěkně do toho buší, vypadají dost odhodlaně a my už nepřemýšlíme jestli nás dojedou, ale kdy nás dojedou. Každou kontrolu se divíme, že za námi nevidíme žádný světla. Kontroly kde jsou vracečky se snažíme udělat co nejrychleji, abysme jim neukázali, že stačí dvakrát rychleji šlápnout a kořist je jejich. Depo dáme zase svižné a když odcházíme na trekovou etapu, dozvídáme se, že pro problémy s kolem museli vzdat. Nebudu kecat, lehká úleva z toho, že se za námi udělala díra se dostavila. Nicméně smutek z toho, že jsme přišli o nejlepšího soupeře byl rozhodně vetší.

     Trek byl peklo. Se svými  km byl sice nejkratší, ale to neznamená, že byl nejlehčí. Kopec střídal kopec, vyhlídku vyhlídka a jediná změna byla jeskyně. Ta ale hezky ochladila a zároveň naznačila, že do pár minut budeme u lodí. Abysme se udržovali v závodním presu, nenechali jsme si prozradit přesnou ztrátu týmů za námi, takže na lodě jsme nastupovali s vědomím, že je to naše nejslabší disciplína a snažili jsme se to nezdržovat. Cestou trochu zapršelo, zabouřilo a najednou jsme zase vysedali.

    Opět depo, opět bez lelkování. Tentorkát s 80 km přesunem do druhého depa. Jako dloooouho jsem nejel tak hezkou etapu. Ano, zároveň nevzpomínám, kdy jsme jel takhle kopcovitou etapu. Ale scenérie na Měděnci, ty by vynahradily jakýkoliv kopec. Flow trail z Klínovce stíháme ještě za světla a za další pořádnej kopec jsme v depu. Pořád jsme ještě tlačili na pilu v domění, že za námi se odehrává zběsilej hon. Přezbrojujeme na trek a vyrážíme s dostatečným předstihem před limitem, kterej zkracuje trať treku a tím i celou trasu. Nikdo nedokáže odhadnout jak to půjde týmům za námi, takže pořád ještě pracujeme s variantou, že nás budou ostatní závodníci celou noc stíhat. 

27.8.2022 Protože trek i s vloženým orienťákem má 43 km a my jdeme už druhou noc a chceme aby to odsejpalo, volíme 30 minut spánku. Efekt uspokojivej a co jde tak klušeme, co nejde, tak jdeme celkem rychlou chůzí. Před orienťákem dáme ještě 5 minut na zemi a posledních pár kontrol hledáme už za světla. Zároveň potkáváme další tým, kterej nám prozrazuje, že jsme jediný, kdo stihl limit. Tuhle variantu jsme brali tak 50 na 50, takže ji prostě jen přijímáme. Ano, zpráva je to skvělá, ale chce to brzdit nadšení. Ono to sice znamená, že stačí dojít do cíle a úspěch je zaručen... Ale ono to "dojití do cíle" není zas tak automatická věc. Únava, materiál, pády, ztráta motivace atd.. Těch černých scénářů je ještě dost. Variantu, že pojedeme rovnou do cíle (I když by to pravidla umožňovala.) bez přemýšlení zavrhujeme. Přece se dobrovolně nepřipravíme o ty nejintenzivnější zážitky, ferratu a těch pár cyklokontrol?? Samozřejmě že ne!! Jenže není to tak růžové. Naše mozky a zároveň všechny svaly a nejspíš i nějaký ty životabudící hormony dostaly pokyn, že závod se mění ve výlet. A to nebylo úplně to nejlepší co se mohlo stát. Hlavní efekt byl totiž takovej, že všechno začalo mnohem víc bolet, začalo se chtít víc spát a tempo se snížilo ze závodního na kochací. Jako i tak to bylo fajn, ale pocit to byl zvláštní. Na feratě stihneme krom dvou cest i pokec a skrápěni deštěm vyrážíme na houževnaté poslední kilometry, které jsou opět okořeněny cyklotrailem a pár řádnými stoupáními. Jooo a málem bych zapomněl. I lehkým blouděním!! 

A pak... To jsme ještě nezažili. Říkáte si co sakra nezažili?? No prostě všechno! Jednak cílovej úkol, ten byl totiž poprvé. (Takovej kratičkej spešl orienťák.) Pak samozřejmě první místo. A hlavně tu atmosféru! Teď prosím přeskočte, chystá se moje osobní úvaha. Vrtalo mi hlavou, jestli první místo samo o sobě může způsobit to, že to bylo prostě boží. Myslím ale že ne. Ano, určitě to na to vliv má (a je to strašně super), ale řekl bych že zanedbatelnej. Takže svůj podíl na tom měl prostě cíl obecně, ten je vždycky skvělej. Zahltí tě pocitama, mezi kterýma převládá hlavně úleva, že se vše povedlo. Pak za to může šampus. Pak taky pivo, které letos obzvláště chutnalo a to se samozřejmě projevilo i na množství a náladě. Pak taky unáva, která účinek piva násobí. Ale tohle všechno je pořád jenom ta minoritní část. Můžou za to LIDI!!! Ano, ty lidi, který se tři dny a dvě noci tarabili všemožně po okolí Karlových Varů. Pak taky ty lidi, který tohle celý dají do kupy a my pak díky nim můžeme nadávat že je teplo, zima, prudkej kopec, divnej kopec, úzká cesta, široká cesta a já nevím co všechno.  A pak taky to, že místo toho aby řekli doboru, zalelzi a šli si lehnout, protože přece v ponděli jdou do školy a do práce... Tak oni jdou na pivní štafety, jdou jen tak poklábosit a nebo třeba taky pořádně zapařit! No prostě vytvoří báječnou atmosféru a je jedno, jestli jsou z Ameriky, Holandska, Dánska, Švýcarska, Česka, Francie, Polska, Itálie. Prostě dělají to co mají rádi a podle toho to taky vypadá. Jestli vám přijde, že jsem na měkko, tak vám to přijde správně. Bylo to prostě !!TOP!!

Komplet výsledky, veškeré info a hlavně přihlášky na další ročník: https://adventurerace.cz/cs/

TV reportáž: https://sport5.cz/archiv/czech-adventure-race-2022-kyselka-dbb039bb.html

TOPový fotky od Páji najdete krom tohoto článku i na tomto odkazu: https://lightroom.adobe.com/shares/eb5eba2ecb4b42a081bce08e01f94bd3

Napsal: KaReL

Verči pohled: https://sanchoontheroad.travel.blog/2022/09/02/czar-2022-vily-vlci-korale/?fbclid=IwAR345ZseyMBMZkaUyFkZuVAFoWxH7j-FY304vsOcns3E9kL0Mb8egNTj4Kw