Pánská jízda

    Dnes je těžké si to představit, ale byla i doba kdy se nemusely nosit roušky, mohlo se chodit ven i v noci a mohlo se potkávat víc lidí i mimo rodinný kruh. To byla taky doba kdy se ještě plánovaly závody. Tenhle rok to bylo velmi krátce. Když pominu zimu, tak ještě chvíli přes léto a těsně na podzim. 

    Pokusíme se tak vrátit do října. I když plány potom úplně nevyšly, naštěstí v té době pár možností jak trávit čas mimo obývák zůstalo a tak jsme vyrazili na prodloužený víkend poblíž Českého Švýcarska. V pátek jsme dali sraz v Jilemnici, naházeli věci do auta a vyrazili směrem k Český Kamenici. Ještě v Jilemnici jsme se stavili u Mašiny, abych si půjčil sedák, kterej jsem záhadně zapomněl a pak už nic nebránilo pití piva na zadních sedačkách a sledování jak jde Matějovi řízení a jak cesta pěkně utíká. 

    Sobotní dopoledne jsme pobíhali po lese s mapou a u toho lezli na stromy a skály, slaňovali, plížili se podzemím a tak podobně. Po poledni jsme přestrojili na kolo a vyjeli do deštivo-blátivého odpoledne. Vyjížďka to byla zajímavá, ale tu zimu, defekty a povolující se převodníky by jsme si klidně odpustili. Večer jsme všechno dohnali pořádnou večeří a herním soubojem ve střílení kachen.

    Neděle byla v maratonském duchu. Ráno jsme sedli na bus, dojeli do Hřenska a zpátky k autu jsme běželi. Je fakt že o běhu jsme měli občas silné pochyby a když jsme se asi po páté míjeli se dvěma postaršíma dámama, pro které byla neděle ve znamení příjemné procházky, nebylo nám do řeči. Kromě návštěvy Pravčické brány je třeba vyzdvihnout také návštevu hospody v době polední, protože i to je v dnešní době už unikát.

 Napsal: KaReL

Lužické hory kolem nekolem.

 Zkoušeli jste někdy cestovat v čase? Klidně jen tak, v myšlenkách. Pokud ne, právě máte šanci si to vyzkoušet. Pokud se to nepovede fyzicky, zkuste to aspoň v hlavě. 

 Jak začít? Nejlepší bude vrátit se přesně o měsíc a týden zpět. Do doby, kdy byl pátek večer, tma, lehký mrholení a ve vzduchu vanul náznak dobrodružství. Padla půl sedmá, denní šichta u konce a vy jste sedli na kolo a šlápli nejkratší cestou do Semil. Cestou jste přemejšleli jestli stihnete vlak, jestli Matěj stihne vlak a hlavně jestli bude v okolí nádraží otevřenej kebab. Na nádraží zjistíte, že Matěj nikde, do odjezdu ještě dvacet minut, místo kebabu uděláte drobnej servis kola, zjistíte že Matěj to stihne a pak už jen sedíte ve vlaku, napočítáte 48 minut od plánovaného odjezdu, hladovíte čím dál víc a pak se to konečně stane!! Vlak se rozjede! Rozjede se směrem do Liberce, kde si dáte konečně ten kebab a kupodivu bez zpoždění pokrčujete do Rynoltic. S vypětím sil neusnete, přestože hodiny ukazují už méně jak hodinu do půlnoci a jedete hledat místo pro ničím nerušený noční koma.

Místo je vybráno po pár kilometrech, postavíte tarp a plně propadnete nevědomí. Ráno snídáte za doprovodu stěžujících si houbařů lamentujících nad bolavými zády a nudou že houby nehledají ale přímo o ně zakopávají. Přes den dáte 88 km po lesních cestách, vyhlídkách i údolích. Nevynecháte u toho např. Mařenice, Naději, nejvyšší horu LUŽických hor, nebo pár kilometrů v Německu. Pak vás to ale stejně táhne směrem domů a přejedete tak ve večerních hodinách do Jizerek. První spací místo vám nevoní, druhý je obsazený, ale na potřetí to vyjde. Vaši důvěru si získá přístřešek na Kozí stezce. Večer je stručnej. Polévka, čaj, hlavní chod a dezert. Pak už jen pár kroků do spacáku a jen čekat jestli zase ráno budou prudit houbaři.

Ráno je bez houbařů, zato s cca 1 000 000 litrama rosy a celkem chladným vzduchem. Po snídani se kromě jizerskohorských dálnic kocháte taky famózní Jizerkou, spadlým mostem přes Jizeru, nebo polskýma štěrkovkama. Jakušice profrčíte v tempu a pak už jenom vyšplháte na Voseckou, teleportujete se ke Čtyřem pánům a na jedno šlápnutí sfrčíte ze Zlaťáku domů. Doma se omyjete, najíte a doufáte že se to zase co nejdřív zopakuje.

Tak co? nebylo to zas tak těžký, ne? 

Kdo by chtěl mít představy ještě reálnější, může se podívat buď na fotky. Chtěl jsem sem dát i projetou trasu, ale neumím to exportovat. ;-)

Napsal: KaReL

Pět hodin v jizerkách.

Leotšní rok je na závody skoupej. Jednak jich je míň než obvykle, ale hlavně závodíme míň než obvykle. Nicméně 11. července jsme zavzpomínali na starý časy. Odpoledne jsem nabral Matěje, naložili jsme kola, mapníky a nějký to oblečení a vyrazili do Josefova Dolu. Místo na přespání jsme našli na první doboru a bez váhání vyrazili na večerní projížďku po jizerkách. Žádný pekla, spíš kochačka po místech který známe hlavně v zimě. Potom rychlá večeře, Matěj nedočkavě studoval mapu která byla od osmi hodin zveřejněna na netu a šli jsme spát.

Ráno jsme přepisovali dějiny. Přijeli jsme na prezentaci včas! Kokonce tak včas, že jsem si vklidu vyzvedli mapu a šli se nasnídat. Pak už vše jelo ve starých kolejích. Nejisté plánování trasy, omrknutí konkurence a chystání na start s klasickým nestíháním. Matěj na mě ušil boudu a i když to nebylo potřeba, tak mě poslal tři vteřiny před startem k autu pro fix. Asi aby bylo vše tak jak jsme zvyklí. 

Po startu běží pětihodinovej limit, do kterýho musej závodníci sesbírat co nejvíce bodů. Nejvíc bodů ale neznamená nejvíc kontrol. Chce to trochu plánovat, protože každá kontrola je jinak obodovaná. Plán jsme měli dobrej, zbývalo ho jenom splnit. Mapově se dařilo, o strategii jsme občas polemizovali. Je asi zbytečný se rozepisovat o tom kdy a kam jsme zabočili a kdy to bylo do kopce a kdy z kopce. Pro zájemce je TADY k dispozici mapa závodu i s postupama některých týmů. 

Zavod pěknej, počasí vyšlo, nohy šlapaly a v cíli jsme už podruhé tento den přepisovali dějiny!! Přijeli jsme v časovém limitu. Nejprve jsme tomu nechtěli věřit, ale opravdu jsme nenasbírali žádnou penalizaci. Řekl bych že proti roku 2018, kdy jsme přijeli o 43 minut po limitu a vysloužili si tak za trest odečtení 205 bodů je to celkem pokrok. Nezbývá než doufat, že to letos nebyla náhoda. :-) 

Takže celkem: 4. místo, žádný sukýnky, 4:58:25 v sedle a v součtu 85,76 km.

Výsledky zde.
Napsal: KaReL

Žalý jako Everest.

Podívat se na Everest je sen mnoha dobrodruhů. Přes cestovku to údajně není žádnej problém, akorát si musíte vystát frontu na vrcholovou fotku. To může být trošku nuda... A taky u toho je asi zima.
Kromě vrcholové fronty může výstup zkomplikovat například složitá cesta do Himalájí, nedostatek času, vybavení, vůle, odvahy... Nebo taky koronavirus, který vás nepustí za hranice.
Jak se teda podívat na Everest co nejjednodušší cestou, ale se stejně silnými zážitky?

Návod je až absurdně jednoduchý. Stačí brouzdat internetem a u toho zabrousit na everesting.cc.
Pak už zbývá jen vybrat kopec na který vede cesta čistě do kopce, najít si cca 24 hodin volna, sbalit kolo a pár sušenek a vyrazit. Pro záznam do ofiko registru je ještě potřeba gps záznam z trasy.
Poslední co musíte udělat je jezdit na zvolený kopec tak dlouho, než součet převýšení přesáhne magickou hranici 8 848 metrů.

My jsme se do akce pustili s Matějem. Začali jsme rozcvičkou při kolaudaci bytu, pak si dali hoďku šlofíka a ve dvě ráno už jsme stáli v Dolních Štěpanicích a vyráželi vstříc rozhledně na Žalým. Ze začátku to šlo hladce, nohy čerstvý, zadek měkej, žaludek napapanej a hlava namotivovaná. S přibývajícími výjezdy ubývaly hodně rychle síly, ale za to přibývaly propočty. Bylo jasný že za světla to nestihneme, že to možná ani do půlnoci nestihneme a že to vlastně bude fakt dlouhý. Kromě prodlužujícího času nutného pro zdolaní vrcholu hrál v časovém skluzu také významnou roli fakt, že jsme v propočtech nepočítali s cestou dolů.

Teď pár rad jak docílit toho, že vyjedete na kole na Everest.

1) Neupínat se k předem vypočtenému času.
2) Kvalitně jíst. Ideálně, když vám někdo donese do base campu teplej oběd, nebo vás po cestě občerstvuje i když to vůbec nečekáte. (Díky poprvé!)
3) Zapnout gps a dát na net live tracking. Bude vám pak trapně to vzdát zvýší to šanci že dokončíte.
4) Mít po cestě fanklub se kterým nepočítáte. (Díky podruhé!!)
5) Nic netušit a nechat se pak překvapit nejlepším podpůrným týmem co si jen dokážete představit.        Ideálně takovým, kterej vás nakopne do posledních kilometrů, protože se k vám přidá i když je už noc, začíná pršet a ležet v posteli s peřinou po bradu by bylo asi tak tisíckrát pohodlnější. (Díky potřetí!!!)

Žalý jsme viděli celkem 15x, po šestnáctý stačilo vyjet k ceduli Benecko. Najeli jsme 305 kilometrů, s převýšením 8 978 metrů a průměrným stoupáním 4,5 %. Celkem to trvalo 23 hodin a 27 minut. Zařadili jsme se tak mezi 49 lidí, kteří v ČR  vyjeli na kole na Everest a 7 055 lidí, kteří vyjeli na Everest kdekoliv na světe.

Mezi zajímavosti patří například výkon Manuela Scheideggera, kterej vyjel na Everest po zadním kole, nebo sedminásobného vítěze závodů Grand Tour Alberta Contadora, kterej stanovil novej rekord v čase 7 hodin 27 minut a 20 sekund. Za zmínku stojí také výkon olympijského vítěze v cross-country Jaroslava Kulhavého, kterej si vybral pro svůj výkon Lysou horu.

Napsal KaReL
https://everesting.cc/hall-of-fame/#/ride 

Jak šel čas...          

Díky! Tohle...

...bylo prostě...

....TOP!!!!!!