26.7.2019 proběhla na Hruboskalsku významná událost, která
se nesmazatelně zapíše do kroniky „Sport nás baví, bavte se s námi.“
Začneme ale pěkně popořadě. Účast na zářijovém Wenger Czech Adventure race už bereme jako samozřejmost, tak jsme se bez váhání přihlásili hned,
jak byly spuštěny přihlášky. Používáme to jako pojistku, aby se naše hrdinské
řeči plné odhodlání nezměnily ve výmluvy a sledování livetrackingu.
Jenže co se nestalo. Shánění dámské čtvrtiny týmu nebylo tak
jednoduché, jak v minulých letech. Museli jsme vynaložit trochu více úsilí
než jen mrknout na Simku. Teda mrknout samozřejmě stačilo, jen jsme museli
vymyslet na koho, aby nám na to skočil.
Nakonec jsme umrkali Péťu. Moc nám nehrálo do karet, že se
chce vidět dříve než na startovní čáře. Bylo nám jasné, že nemáme moc silné
trumfy a že velmi rychle uvidí, že si nevytáhla pikové eso, ale černého petra.
1)
Domluva termínu.
Po návrhu všichni mlčíme. Po pár
dnech dva napíšou že nemůžou, jeden že by to šlo. Takhle se vystřídáme u všech
termínů do konce prázdnin. Nakonec jsme se rozdělili do skupinek. Já s Matějem
jeden den, Filip druhej den.
2)
Co budeme dělat?
Termín jsme vymordovali. Sice k tomu
máme každej připomínky, že můžeme jen do tolika a v tolik že už chceme jet
zas jinam, ale prostě máme. Takže co budeme dělat? Kolo, běh, lodě… Asi ne, sportu
si ještě užijeme dost. Tak půjdeme lízt. Sice oba tvrdíme, že nic nevylezeme,
ale zkusit se to může.
3)
Čas odjezdu.
V 7:30 sraz na vlakovém
nádraží v Turnově. Nabereme Péťu a pojedeme do Sedmihorek. V době,
kdy už má bejt Matěj 20 minut u mě ho budím telefonem. Úplně náhodou dneska
zaspal. V dobu co máme bejt na nádraží jsme teprve v Jilemnici. Matěj
vše vyřeší SMSkou: „Za 4 minuty ti jede vlak do Sedmihorek. Zkus ho stihnout.“
Stihla!
4)
Navigace ve skalách.
Bez komentáře.
5)
Lezení.
Já si rozložím hamaku a čekám co
vymyslej za cestu. Matěj chodí a kouká na dvojky a trojky. Po chvíli vezme Péťa
do ruky průvodce, zamumlá něco ve smyslu že kvůli tomu nepřijela a vytáhne nám
dvě krásný pětky. My se pak jen s Matějem dohadujeme, kdo se bál víc.
Jestli já, nebo on.
6)
Lezení s Filipem.
My jsme odfrčeli domů, Péťa
spala ve skalách, aby se dočkala Filipa, kterej mohl až den po nás. Filip ve
snaze napravit reputaci tahá první cestu, jenže to na naše faux pas nestačí. Rozlezl druhou, vzpomněl si na to jaký jsme nemehla, ztratil přítlak a pak mu z toho zmodral
zadek a 14 dní bolela pata.
7) Focení selfie.
Viz fotogalerie...
No a jak to dopadlo? To se musíte zeptat někoho z účastníků, nebo se podívat sem.
