Přišel podzim. To je období, kdy kluci z hor pravidelně
vyrážej do kraje a zakončujou letní survivalovou sezónu. Letos tomu nebylo
jinak a nejvyšší funkcionáři týmu „Sport nás baví, bavte se s námi.“
nebyli výjimkou.
Letos bylo místo konání zahaleno krom sněhu také nádechem
dobrodružství. To by nebylo vzhledem k povaze závodu nijak zvláštní. Jelikož
se celý závod odehrával v okolí Mníšku pod Brdy a v Brdských lesích,
pociťovali literárně vzdělaní jedinci zvláštní pocit a závod pojali jako
putování po stopách Káji Maříka dobře známého z povídek Marie
Černé-Wágnerové.
Zpět k závodu. Už během cesty jsme značně pochybovali,
jestli měli organizátoři na mysli kolečkové brusle, nebo klasické zimní. Po
chvíli polemiky jsme se shodli, že hůlky máme, takže to i na sněhu nějak
zvládneme a alespoň bude sranda. Po příjezdu do místa konání nás překvapili
hned dvě věci. Za prvé, že jsme přijeli včas a za druhé, že estráda v podobě in-line
bruslení na sněhu je zrušena a nahrazena během.
Před startem jsme stihli obhlídnout soupeře, připravit si
věci a zakreslit postupy do map. Po startu už následoval klasickej průběh.
Matěj vyrazil, jako kdyby nevěděl, že v cíli na nás stejně musí počkat a
po 500 metrech zmizel všem z dohledu. Zkušení soupeři drželi rozumné tempo
a nenechali se vyhecovat ke zbytečným chybám. My s Filipem jsme tvořili
výjimku. I přes velmi pomalé tempo jsme dokázali vyrobit spoustu mapových chyb.
První kilometry závodu se nesly v duchu nadávek a řečí, jak jsme
neschopný. O to víc nás potěšilo, když jsme slaňovali a Matěj přibíhal za náma.
Prej se ztratil, sice jednou, jen na první kontrolu, ale za to pořádně.
Škodolibá radost nám způsobila vyplavení adrenalinu, mnohem lepší náladu a rychlejší
tempo. Do teď to byl závod, od teď už jen týmová časovka. Ačkoliv jsme se
snažili roztrhat a závodit každej za sebe, nedařilo se. Většinu závodu jsme
jeli ve složení Já, Matěj a Filip. Buď přímo spolu, nebo minimálně na dohled.
Můj pokus o roztrhání skupiny při super rychlé zastávce v depu se povedl na pár
kilometrů cyklistiky, pak se vše vrátilo zase do normálu.
Mrazivé počasí a
přítomnost sněhu udělala z jinak klasické cyklo etapy celkem zajímavej
vejlet. Bylo pod nulou, nejdřív mrzlo kolo, potom nohy. Ani jedno nebylo
žádoucí. Mé projetí potoku napřímo, místo po lávce, v domnění, že omyju
kolo a klukům ujedu, skončilo jen ještě víc mokrýma nohama. Na čistotě kola se
nic nezměnilo.
K rozluštění záhady došlo až pár kilometrů před cílem,
kdy Matěj zariskoval a jel zkratkou. Já s Filipem jsme vesele pokračovali v duchu hesla "je to sice delší, zato horší cestou". To vyústilo v jasnej náskok
Matěje a finisherskej souboj mě a Filipa o druhý a třetí místo. Nakonec jsme
posbírali všechny medaile v kategorii akademiků a po důkladném rozmrznutí
vyrazili domů.
Fotky zatím nejsou. Potom možná doplním.
KaReL
Žádné komentáře:
Okomentovat