Hoši od Bobří řeky

Filip:
Rok se s rokem sešel a já tam málem pošel (spíš chcíp :D). Tímto krátkým veršíkem by se dal chrakterizovat letošní Bobrcup z mého pohledu běžce, ale začneme pěkně od začátku.

I přes veškeré sliby sám sobě, že už na Bobru nikdy nepoběžím jsem byl opět nominován do běžeckého úseku naší štafety. Bylo to dáno především tím, že jsem kvuli zranění z léta nedokázal během přípravy udržet pádlo nebo zatočit řidítky:D. Letošní trénink na Bobra byla mizerie. Kilometrů jsem naběhal málo a ještě ke všemu pomalu. Ale co, Bobr je závod teamů a jelikož jsme v letošním ročníku měli k dispozici super kajak a zkušeného kajakáře, šel jsem do toho. Navíc letošní novinka, závodu se učastnil i náš kamarád z hor a z bíle stopy Jirka H., závodící za profiteam který bojoval o umístění v top 10.

Druhý brod - tady to ještě šlo

Předstartovní rituál byl již celkem tradiční, večer Omega, kvalitní spánek, vydatná snídaně a okolo 11 rozcvička abych byl před 12 připraven s dalšími dvěma sty kolegů na startovní čáře. Poslední minuty probíhají také tradičně za zvuků melodie z Posledního mohykána. Toho přerušuje startovní výstřel a zběsilý úprk na první brod. Ten zvládám celkem v klidu, také ten druhý je hračka. Jirka mi sice utíká už od startu, říkám si: Noco běží za profíky tak asi musí. Já si běžím své tempo a snažím se z poměrně dobrého startu vytěžit maximum. Ale zhruba na druhém kilometru dostávám od závodu tvrdou ránu, dech se krátí, nohy zpomalují, žaludek se chce proleptat břichem ven, pocit krve v ústech. Říkám si: To je konec! Ale ne Bobr se přeci nevzdává! Tak se seber vole a zkus to rozběhnout ostatním je určitě taky blbě!...No ostatním blbě nebylo, a tak se začínám propadat a předbíhá mě první žena, nakonec se chytám tak zhruba stejně silné skupinky, trochu se mi uleví a mastím si svých maximálních 4:20/km rychleji to prostě nejde. Cca v polovině je třetí brod, ten mě malinko probere, nohám se uleví a já přestávám mít v žaludku pocit podobný samurajské harakiri.

Třetí brod - tady to ještě nešlo

Druhá polovina závodu se mi běží o poznání lehčeji, nejen proto, že monotonní tempo narušil jeden kopec a seběh, ale také proto, že se každým krokem blížím blíž a blíž k cíli. Naše skupinka se rozdrobila a zůstal jsem jen já s jedním závoďákem, schovaný za ním jako Contador za Kreuzigerem běžím co to dá, nakonec už vidím poslední brod a za pekelného pozvbuzování Karla, přeskáču jako Hejnová v nejlepší formě 3 klády a předávám Matějovi ten ohlodanej klacek (rozuměj štafetový kolík). Mam hotovo, úleva, teď už jen fandit klukům.

Pofík Jiřan má hotovo

Nakonec jsem byl běžecky jen o minutku pomalejší než vloni, což beru jako úspěch vzhledem k minimální přípravě.... Ale kluci už jsem vám to řikal, pro jistotu to ještě napíšu sem, za rok už běží někdo z VÁS :D








Matěj:
Nemůžu si stěžovat, zase jsem letos uhrál to kolo. Běhna byl Filip, páč nic jinýho nemohl a Karla jsem ukecal na novou loď. Docela jsem se těšil. Po loňské zkušenosti mi kolo připadalo jako nejlepší disciplína z téhle trojice. Jenže loni jsem měl taky najeto o necelých 7000km víc...

Konečně voda

Jakmile doběhl ten polomrtvej blázen, vyrazil jsem stejně jako loni - na krev hned od startu. Zpočátku šlo vše podle plánu. Nohy mě okamžitě odešly - stejně jako loni - a tak jsem čekal na ten okamžik, kdy to povolí a já pojedu jako střela a závodníky si budu navlékat jako korálky - jako loni. Letos jsem se nedočkal....
Poslušně jsem se zařadil a snažil se přemluvit své tělo k rychlejšímu pohybu. Do kopce to bolelo víc, než jsem byl zvyklý a po rovině jak kdybych někoho tahal. Jenže tohle je závod, který se nevzdává. Ani když mě už potřetí dojel kluk v žlutým dresu (pokaždé jiný - "zřejmě dobrej voddíl"). V hlavě mi přitom znělo Nohavicovo: "Když to nejde, tak se musí jet a všechno časem přejde!"
Nějaké jednotky závodníků jsem tak přeci jen dojel. Napadlo mě, že by v tomhle vedru mohlo pomoci schlazení v brodu. Co čert nechtěl, brod byl vyschlý.... Zpropadený globální oteplování! Dočkal jsem se až těsně před cílem, ale tam už bych to bez toho přežil. Tak jsem aspoň umyl kolo a spěchal předat ohlodanej klacek nedočkavému kajakáři. Nakonec čas lepší - než loni - asi o minutu. Zřejmě lepší aerodynamika letos...

Karel
Kajak, kajak, kajak. Zní to jako prokletí. Původní plán byl jet Bobra třikrát, aby si každý z nás vyzkoušel postupně všechny disciplíny. Tři roky uběhly jako voda a já potřetí usedám do kajaku. Na první pohled to vypadá jako nudná rutina, ale opak je pravdou. Protože jsme letos měli k dispozici opravdový závodní sjezdový kajak, musel jsem s tréninkem začít o pár dní dříve, než obvykle. Jelikož trénink v předchozích rocích spočíval v 1-2 svezení, nebylo těžké trochu přitvrdit.

Počáteční nadšení, ambice a cíle padly hned na prvním tréninku. I přes odborné rady a skvělý dozor jsem byl nucen všechny síly soustředit do pohybů, které mě udrží nad vodou, nikoliv do pohybů, které mě zrychlí. Počáteční pokusy prováděl zmar a opakovaný nedobrovolný nácvik polovičních eskymáckých obratů. Čas plynul, ale technika se lepšila šnečím tempem. Poslední trénink jsem končil s vědomím, že jsem se naučil udržet se na kajaku, nikoliv však pádlovat v závodní rychlosti.

Nastala sobota, přišel čas startu a všechno vypuklo. Filip s Matějem měli nelehkej úkol, kterej spočíval v nahnání co největšího náskoku, abych mohl ztrácet a přesto to neskončilo ostudou. Svůj úkol splnili na výbornou. Já si prošel předstartovním rituálem v podobě fandění prvnímu závodníkovi při dojezdu do cíle, převzal jsem si kus ohlodanýho klacku a vyrazil jsem do boje. Běžecká část, skok do vody a běh k lodi. Dosud to šlo jako po másle. První zápletka nastala, když jsem hledal svojí loď a povedlo se mě to až na třetí pokus. Dál se odehrávala ukázková tragikomedie, ve které jsem si nedobrovolně střihnul hlavní roli. Decentní začátek v podobě nemotorného nasedání do lodi přešel v plácání pádlem ve snaze dostat se k otočce, komickou otočku se způsobením lodní zácpy v nejužším místě řeky a tragickým plácáním se zpět. Hlavní děj přišel při vystupování a rozhýbávání ztuhlých a brnících nohou. Přeběh, brod a sjezd první lávky už zase takový trapas nebyl. Podjezd pontonového mostu, kolize s nevrlým soupeřem, marný pokus o sprint a opětovná komedie během vylézání. To vše vyústilo v dramatický finiš s nerudným soupeřem, ze kterého jsem vyšel jako poražený.

  

       

Eskymáka jsme se nedočkali

Čas o fous lepší než loni, to zní fajn, ale rozhodně to   nevyváží skalp od tří holek, ani marnost nad marnost při pohybu na vodě. Celou akci spojuje skvělá atmosféra, bohatej doprovodnej program a dobrá parta lidí. To jsou věci, který nejsou samozřejmostí!

Nakonec to i cinklo

Nakonec to zacinkalo - kategorie akademiků 2. místo a celkově asi 28. 

To je historicky náš nejlepší výsledek na tomto závodě a zároveň to potvrzuje fakt, že čím VÍC děláme NIC, tím LÍP na tom jsme a proto nás sport BAVÍ. 

P.S. Kdo to dočetl až sem, je za odměnu zván na podzimní posezení. 

Značka: To pivo do jara nevydrží! ;)