Sport nás baví, bavte se s námi.: Cyklotoulky

Ani nevím, jestli má cenu o tom psát. Vždyť je to pořád to samé. Jakmile je vhodná chvíle, vezmeme brašny a kolo a vyrazíme na projížďku. Letos měla být cílem Lublaň a návštěva Filipa. Tento plán ale ztroskotal již před odjezdem a my museli vymýšlet náhradní. Nakonec jsme Lublaň vyměnili za rakouský Villach. Proč? To sami nevíme, prostě se nám tam chtělo.

Den první

Vyrazili jsme během čtvrtečního odpoledne. V prvních kilometrech nás doprovázel mistr vesmíru a neohrožený cykloturista Tomáňě. Potom co našemu tempu nestačil, se odpojil a my pokračovali sami. Jelo se krásně. Nebylo ani teplo ani zima, vítr foukal do zad a cesta byla po rovině, nebo z kopce.

Den druhý

Na programu byli stále Čechy. Nic extra se nedělo, jen bylo o poznání tepleji než předchozí den. Cesta byla celkem nudná, ale pořád bez výraznějších kopců. Poledne jsme si zpestřili prvním a zároveň posledním teplým obědem. V Telči jsme se projevili jako kulturní barbaři a náměstí vedené jako UNESCO památku jsme přejeli se slovy: „To je jako celý? Vždyť to je jen pár baráků…“

Den třetí

Třetí den začal překročením hranic, prvními kilometry u jižních sousedů a také prvními kopečky. Plni nadšení jsme ukrajovali kilometry, kochali se a diskutovali na možná i nemožná témata. Slunce přitvrdilo a my trpěli. Cesta nás vedla do krásných horských vesniček a my se jich nemohli nabažit. Z úžasu nás vyvedlo až uvědomění, že zítra je neděle a my musíme udělat zásoby jídla a vody až do pondělí, protože mají všechny obchody zavřeno. K tomu se přidal fakt, že jsme za 100 kilometrů nepotkali jednou sámošku a že další větší město je až za 40 kilometrů. Nervozita stoupala. S vidinou jídla jsme šlápli do pedálů a rozjeli časovku. Snaha se vyplatila a pod heslem „Kdo nejí, nejede.“ jsme naplnili brašny po okraj a v poklidném tempu pokračovali dál. Útočiště na noc nám poskytla louka kousek od hlavní silnice a pár hejn komárů.

Den čtvrtý

Čtvrtý den jsme začali rozvážně. Bylo jasné, že nás čeká nejhezčí, ale zároveň nejtěžší etapa. Panorámata stála za to, ale museli jsme si je patřičně zasloužit. Strmé kopce bránily tlachání a poskytovaly dostatek prostoru pro přemýšlení o životě. Sluníčko nezůstalo pozadu a my se pěkně pekli. Když jsme se dostatečně nabažili hor, lesů, luk a liduprázdna, zakempovali jsme v jeskyni hned vedle silnice.

Den pátý

Pátý den měl odpočinkový charakter. Profil trasy pozvolně klesal a my jen lehce šlapali do pedálů. Těsně před Villachem jsme se vykoupali v jezeře, abychom nedělali ve městě ostudu a vyrazili za kulturou. Ve vyhřátých ulicích se nedalo vydržet, tak jsme obhlídli nádraží, abychom ráno nebloudili a vydali se hledat místo pro přespání. Plán usídlit se ve sportovním areálu za městem se ukázal jako nevhodný. Čekali jsme opuštěný areál plný laviček a přístřešků. Přístřešek jsme nenašli ani jeden, zato sportovců tam bylo víc než dost. Nakonec jsme spali na odpočívadle v úrovni horní části skokanských můstků. Místo to bylo famózní a výhled na noční oblohu a rozsvícený Villach byl nezapomenutelný.

Den šestý

To už nás čekala jen cesta domů. Budíček v obvyklý čas, rychlá snídaně a přesun na nádraží. Kupodivu jsme přijeli včas a dokonce jsme ještě čekali. Plechyho to rozhodilo natolik, že nebyl schopen dávat pozor na své věci. Toho využila bystrá kolemjdoucí, která mu sebrala pití z kola a začala utíkat. Místo pronásledování žíznivé běžkyně se Plechy rozhodl pro dobrý skutek a pití ji nechal bez boje, jen za pár sprostých slov.

Cesta byla v pohodě. Jeden přestup ve Vídni, žádné zpoždění, klimatizovaný vagon. Co víc si přát. Z Bílé Třemešné do Staré Paky byla neplánovaná výluka. S hrdostí jsme odmítli náhradní autobusovou dopravu a domů dojeli po svých. Bylo krásně a aspoň nám naskákaly kilometry do statistik. V konečném součtu to dělalo 748 km.

Napsal: KaReL