Tam a zpět Veľkou Fatrou aneb blog do roka a do měsíce

Konečně po roce a téměř dvou měsících jsem se odhodlal napsat svůj první blog o přechodu Veľké Fatry.

Plechy, Mašina, Filip

Filip úspěšně zvládnul všechny zkoušky a tak jsme se rozhodli udělat si výlet za bratmi Slováky a utéct před nesnesitelnými teplotami loňského léta. Nakonec jsme přibrali i Mašinu, ta samozřejmě nikde nemůže chybět :)

Vyráželi jsme vlakem ze Staré Paky do Pardubic a dále nočním expresem až do Ružomberoku. Při nástupu do nočního expresu jsme se podivili průvodčímu, kterého doprovázela ozbrojená ochranka. Nic jiného už nás nerozhodilo a my spokojeně prospali až na Slovensko, chybou nefunkčního rozhlasu v našem kupé, ale bystrým okem Filipa, který zahlédl ceduli naší cílové stanice se nám podařilo vystoupit z vlaku.

Na vlakáči jsme nabrali vodu, rychle posnídali a v 6 ráno vyráželi směr Veľká Fatra, po chvíli nastalo zjištění, že nevíme jakým směrem přesně vyrazit. Po chvilce bloudění jsme objevili mapu a modrou turistickou značku a neohroženě vyrazili vstříc divoké přírodě Veľké Fatry.



Nízké Tatry v ranní mlze

Prošli jsme skrze město a poté začali prudce stoupat po asfaltové silnici, ta končila v lyžařském středisku a my dále pokračovali po sjezdovce a pomalu začínali proklínat slunce, které nás pálilo do zátylku a kapky potu nám začali stékat už před 7hodinou ranní. U horní stanice lanovky s výhledem na v mlze se ztrácející Nízké Tatry jsme dali sváču. Dále nás už čekal západní travnatý hřeben. S vrcholky Malinné (1209m n.m.), Smrekovica (1409m n.m.). Kolem poledního jsme dorazily do rekreačního střediska Smerkovnica, kam se asi sjíždí Slovenská smetánka. Podle prvních plánů jsem zde i chtěli přenocovat, ale po hodinovém šlofíku a konstatování, že máme ještě 8 hodin světla, jsme vyrazily dál pokořovat vrcholky Rakytov (1567m n.m.) a Ploská (1532m n.m.). Cestou nás začali upozorňovat informační cedule na výskyt medvědů a já v duchu doufal, že konečně nějakého a zahlédnu. 

Chata pod Borišovom

V podvečerních hodinách jsme nejdříve chtěli přespat ve srubu určeného turistům, ale díky nekonečnému množství komárů a zahlédnutí chaty a vidinou přespání pod přístřeškem na lavičce vyrazili k ní. Správkyně chaty byla milá slečna z česka, která nám nakonec nabízela pokoj, měli jej zamluvení nějací turisté, ale nedorazili, s konstatováním že byli buď ztraceni nebo sežráni medvědem jsme ulehali do postelí.

Snídaně nač troškařit

Časného druhého dne, jsme si dali královskou snídani a udělali čelem vzad a po východním hřebeni z větší části zalesněném, vyrazili k cíli našeho putování do Krpeľan.

K obědu jsme si sedli doprostřed rozcestí, strachovat jsme se nemuseli dnes jsme zatím žádné jiné turisty nepotkali, uvařili si kuře z pytlíku a čaj, provedli rozpravu o našem nedostatku vody a velkém teplu a jali se pokračovat v chůzi. V odpoledním slunci jsem při výstupu na Kľak (1394m n.m.), jsem dostal krizi a nebyl se schopen ani jíst, ani pít. Na vrcholu se Mašina prý fotila bez podprdy, ale nemůžu potvrdit ani vyvrátit jelikož jsem padl k zemi a těžce oddechoval.

Kľak - nakonec jen v podrdě prý

Následný sestup byl náročný po kamenech a prudkých svazích, úspěšně jsme ho zvládli a díky hodnému dřevaři, který nám prozradil, že tu zde vybudovali sroubek pro turisty. V něm utábořili. Filip uvařil večeři, když jsem na ní pohlédl zvedl se mi žaludek a pozvracel jsem se (asi není moc dobrý kuchař :) ), jsem rád že jsem v tom nezůstal sám a Filip šel v noci taky jednou.

Koliba Příslop

Po ránu jsme s Filipem vypadali jako dvě mrtvoly a Mašina se nám jenom smála. Říkali jsme si, že máme vyhráno, zbývalo nám posledních 10km z kopce dolů na vlak. Scházeli jsem dolů po lesácké cestě podél horské bystřiny, zahlédly jsem i na okamžik orla mořského, ale co bylo k nepřehlédnutí byli roje "hovad". Na mě sice vůbec nešli (asi proto že jsem prý vypadal jako chodící mrtvola), ale Filip s Mašinou pořád nadávali, že je koušou. Sešli jsme do vesnice a chtěli si ulehčit cestu autobusem, ale první jel až za dvě hodiny, tak jsme pokračovali dále pěšky směr vlakové nádraží. Po chvíli Mašina rozdmýchala parní válce a dostala se úniku. Prý že jsme moc pomalý. Na vlakovém nádraží jsme se moc nezdrželi hned nám jel vlak do Žiliny, vlak byl k našemu údivu nacpán k prasknutí, tak se k nám ani průvodčí nedostala a my jeli půl hodiny zadarmo. V Žilině jsme koupili jízdenky zpět domů a měli cca 4 hodiny času, první plán byl se jít podívat do města z toho hnedle sešlo když jsem si sedli na studenou zem ve vstupní hale a postupně usnuli, prý si nás i nějací lidé fotili, ale nám to bylo úplně jedno. Kolem 11.hodiny večer jsme opět vystoupili ve Staré Pace. Náš výlet skončil s hodnocením, že Mašina je nezničitelný stroj!

PLECHY

Další fotky:



Krkonošské scenérie

To bylo tak. Asi měsíc zpátky se bavíme s Filipem, kdy a kde si zazávodíme. Padne slovo na KTRC (Kilpi trail running cup). Filip bleskově argumentuje, že bude po operaci ramene a že určitě nepoběží, já to zavrhuju s tím, že mám po noční a dopoledne strávím raději v posteli. Nedalo mě to a 3 dny před závodem otvírám stránky závodu. Koukám, kudy vede trasa a že se stále dá přihlásit. Když zjišťuju, že každej kdo proběhne cílem dostane finisherskou medaili, je rozhodnuto. Je mě jasný, že krátká trasa je pro děti a přihlašuju delší variantu, která slibuje 49 kilometrů nejhezčími partiemi Krkonoš.

Cestou do Špindlu si pouštím energický písničky a čerpám sílu z decibelů. Vystupuju nabuzenej a jdu se v klidu odprezentovat. Není nad čím přemýšlet, taktika je jasná. Začít zvolna a na 35 kilometru bejt ještě čerstvej, pak to rozbalit a dohnat co se dá. Plány jak se před závodem rozcvičím, aby šel první kopec hladce berou za své. Místo toho se procházím kolem startu a říkám si, jak se těm vyzáblejm chlapíkům poběží. Start se blíží, procpu se dopředu, a čekám na výstřel. Na hodinkách padne 8:10, startér střílí a my běžíme.

Za mohutné divácké podpory vybíháme první část modré sjezdovky a dál lesem až na pláně. Není čas na kochání a tak běžíme po červené sjezdovce zase k místu startu, abychom se mohli škrábat spodní částí černé zase nahoru. Napojujeme se na pěšinu mírně do kopce a jsme u Stohu. Pro mě nejhorší část závodu. Seběhnout nejprudší sjezdovku v republice fakt není nic pro mě. Přemýšlím, že kdybych byl organizátor a věděl, že nepoběžím, přišlo by mě to taky jako dobrý nápad. Borce vedle mě zamrzí, že si nepřipravil zorbingovou kouli, pak udělá pár skoků a je pryč. Nejhorší máme za sebou a následuje několik hodin krásných běhavých cestiček s úžasnými výhledy. Běžím si svoje tempo, kochám se a spřádám plány, jak vyplnit taktiku. Závod už je za půlkou, taktika se vyplňuje a pár borců posbírám. Mám pocit, že to nebylo tím, že zrychluju, ale tím že ostatní zpomalují. Nakonec mě je jedno proč to vlastně je, hlavně že to jde. Na Labský doplním vodu, a píšu si další skalp. Seběh na Dvoračky není úplně podle představ, ale Filipovo fandění mě nakopne a v Kotli si píšu další čárku. Na Mísečkách opět doplňuju vodu a připravuju se na poslední kilometry převážně z kopce. Chodidla už nejsou v nejlepší formě, přesto ještě cestou do Špindlu ukazuju dvěma borcům jak sbíhaj kluci z Krkonoš. Přebíhám silnici a lezu do posledního kopce. Spodek Hromovky na závěr vycucne zbytky sil a závěrečný seběh do cíle musí být pro každého jedině utrpení. Průběh cílem už je za odměnu, jako vždy…

Nejhorší ze všeho je, že při průběhu cílovou bránou za zvuku hudby, fandění diváků a komentátora člověk zapomene na to, jak si během závodu minimálně 100x opakoval, že už nikdy nic takovýho nepoběží. Že mě po závodě bolej nohy tak, že skoro nemůžu chodit a pata je jeden velký puchýř, to si nepřipouštím a už hledám na netu, co se běží dál…

 Závod mě bavil, počasí snad ani lepší bejt nemohlo, trasa výborná a celkovej dojem ze závodu je víc než dobrej. Co na tom, že mě elita pořádně naložila, já si to užil. Celkově 13. místo, první žena daleko, to mě stačí.

Více info o závodu zde: http://www.trailrunningcup.cz/sezona-2016/krkonose-maraton/

Trasa zde

Napsal: KaReL

V akci