Pražská stovka, pro ultra běžce známý pojem, který budí
respekt. Jenom při vyslovení se i zkušeným borcům rozklepou kolena. V čem se
liší od ostatních stovek? Především tím, že to vůbec není 100 km, ale vždycky o
kus víc, dál neobvyklým termínem, náročnou trasou a bohatou historií.
Kouzlo P100 spočívá v tom, že trasa není nikdy stejná,
obsahuje minimálně asfaltu a je vedena maximálně přírodou. Cíl je sice tradičně
v Praze, tím ale všechny jistoty končí. Startuje se na určeném místě,
zhruba 100 km od Prahy a pak už je na každém jak s porcí kilometrů naloží.
Krátký rozbor účastníků:
a) Ostřílení závodníci, zkušení borci a
ultramaratonci, pro které jsou běžecké boty a propocené tričko rituálem, který pro ně znamená víc než život. Před závodem studují trasu, upravují
jídelníček, ladí formu a v závodě si měří mezičasy. (Přístup, který známe
jenom z knížek a z vyprávění…)
b) Borci, kteří si na závodníky jen hrají, kteří si
potřebují dokázat, že ještě nepatří do starého železa, že pro ně není nic
problém a že pokud budou trpět, určitě to nedají najevo. Místo přípravy jim
dojde, co provedli a do poslední chvíle se snaží vymyslet jak se ze závodu
vyvlíknout. Nakonec zjistí, že zítra je start, příprava neproběhla a přesto
jdou spát s klidným svědomím, že to nějak dopadne. (Ukázkové případy – Já,
Matěj, Filip)
c) Pohodáři, pro které je běh sprosté slovo. Místo
běžeckých bot obují pohorky, místo ultra batůžků vezmou krosnu a místo gelů
nabalí hromadu jídla a pro jistotu věci na přespání. Nehoní si ego, čas nehraje
roli, jejich cíl je si to užít. (Náš sen!!!)
Máme za sebou první rozbor dnešního článku, budeme
pokračovat. Jsou připraveny tři verze průběhu závodu. Každý si najde svoje.
Někomu stačí jedna věta a zbytek si domyslí, jiný se rád dozví stručný průběh
závodu a někdo si třeba z nudy přečte zdlouhavý monotónní vyprávění, jen
aby nemusel dělat něco užitečnějšího.
a) Běželi jsme přes Brdy, bylo to moc fajn.
b) Běželi jsme P100, byl to fakt zážitek. Start byl
kus od Plzně, cíl v Praze. Moc jsme si to užili, dost jsme se i trápili,
euforii střídali krize, někdy se běželo, někdy se šlo.
c) Jak už to bývá, naše neschopnost a
neponaučitelnost se projevila už dávno před startem. To třeba tím, že zbývalo
asi 20 minut do odjezdu vlaku z Prahy na místo startu a my pořád zmateně
pobíhali u Matěje v bytě a přemýšleli co je na závod nezbytně nutný, co
oželíme a kolik si nabalit sušenek. Nakonec jsme si přiznali naši marnost a
usoudili, že bude lepší, když se vydáme na další vlak, kterej jede za hodinu.
Opět nic nového, dobíháme na vlakáč, zbývají 4 minuty do odjezdu posledního
vlaku a my stojíme frontu na lístky. Filipa vysíláme, ať najde vlak a v případě
nouze ho trochu pozdrží. Za chvíli se vrací, že nenašel koleje… Nakonec to s přehledem
stíháme a asi 30 vteřin před odjezdem nastupujeme do vlaku.
Během cesty se snažíme nahnat poslední
minutky spánku, ale marně. Po pár hodinách přijíždíme do Spáleného poříčí a absolvujeme
povinné předstartovní rituály. Deset minut po jedenácté večerní si užíváme
ohňostroj a vyrážíme vstříc nezapomenutelným zážitkům. Běžím s Filipem a
po 500 metrech narušuje naše soustředění Matěj, kterej běží v protisměru a
huláká, že ztratil itinerář a že se musí vrátit na start pro jinej. No co,
smějeme se co to dá a běžíme dál. Za pár kiláků nás kosmickou rychlostí dobíhá
a říká, že chvíli poběží s námi. Vydrží mu to asi 2 kroky a už neohroženě
pokračuje v nastoleném tempu. My se nenecháme znervóznit a pokračujeme s rozvahou.
Tak si tak běžíme, dlouho ve tmě, potom dlouho za světla a potom zase ve tmě.
Chvíli pře druhou tmou dobíháme k našemu velkému překvapení Matěje, kterej
řádně občerstvuje na předposlední občerstvovačce. Ptám se co se děje, protože měl
dost velkej náskok. Prej si udělal něco s kotníkem, strašně ho to bolí a
asi počká na nějakej bus. Není potřeba moc slov a rychle si uvědomí, že jediná omluvenka ze závodu je týden starej úmrtní list, ten nemá, tak pokračuje dál. Posledních 40 km teda běžíme všichni pohromadě. Snažíme se napodobit
běh, ale asi to není úplně ono. Naštěstí nebloudíme, jsme na tom všichni stejně
špatně, tak se pomalu suneme k cíli.
Já bych strašně rád napsal něco o
závodě, o tom jak to probíhalo kilometr po kilometru, o čem jsme si povídali,
kolik jsme snědli sušenek, kolik vypili pití, kolikrát jsme byli na záchodě,
kolik jsme řekli sprostých slov, kolik lidí se divilo, co jsme to za blázny,
kolik jsme potkali srnek, kolik jsme viděli hvězd apod. Jenomže já to nevím. Já
jen vím, že jsem běžel celou trasu s Filipem. Že jsme běželi krásnou
brdskou přírodou, že jsme poctivě zapisovali kontroly, že jsme si dali na
občerstvovačkách polévku, že jsme si velkou část závodu nadávali, proč to děláme
a že už to nikdy neuděláme, že jsme se úžasně odreagovali, že jsme poznali zase
kus sebe, že to celý měřilo 151 km, že to trvalo 25 hodin a že to byl zážitek, kterej z hlavy jen tak nevymažeme.
 |
| Závodník |
 |
| Boreček |
 |
| Výletník |
 |
| Jsou i světlý chvilky... |
Fotky převzaty z: http://pason.rajce.idnes.cz/Prazska_stovka_-_2016
Web závodu: http://www.dalkovepochody.cz/ps.htm
Sepsal: KaReL
